Do jaké nadmořské výšky jsi se dostal a jak bys v krátkosti shrnul své působení v rámci expedice?

Martin Ksandr: Štěstí mi přálo a tak se mi podařilo vylézt až na vrchol 8051m. Má role byla vedoucí expedice, což v dnešní době už neznamená, že s vojenskou rozhodností určuji kdo, kdy, kam půjde a co tam bude dělat. Každý má svoje ambice a pokud to neohrozí nebo nenaruší progress expedice jako celku, může si dělat víceméně co chce. Samozřejmě jsme vše koordinovali společně a snažili se mít na kopci totožný harmonogram. Jelikož se všichni vrátili domů v pořádku a někteří z nás vylezli vrchol, expedici považuji za úspěšnou.

Pavel Burda: Něco asi kolem deseti tisíc, trochu jsem se nahoře motal, tak nevím přesně.  Naštěstí mě Martin na vrcholu Broad Peaku včas zastavil, takže jsem nepřešel:-) Zase jsem si ověřil svoji a Martinovu nesmrtelnost v tomto sportu, zase jsem byl (navzdory svému stále vyššímu věku) starý dobrý Johny Rambo a to bylo asi nejdůležitější poznání celé akce a tím se stalo působení na kopci asi i dobrým počinem.

Petr Tobolák: Dosažení posledního výškového tábora a nadmořské výšky 7 tis metru bylo pro mě metou, kterou jsem dosáhl. Bohužel nedostatek regenerace a zdravotní obtíže mě nedovolili stoupat výše. Myslím, že každý účastník expedice se snažil dát maximum a být maximálně členem týmu. Moje role tedy byla krom člena expedice i nosič melounů. 😀 V základním táboře mi bohužel jeden explodoval již vlivem nadmořské výšky. Proto jsem už raději nosil do ostatních výškových táborů jen neultralight vybavení. 😀

Pavlína Adam: Mě nadmořská výška bohužel nepustila za 3 výškový tábor v 7000 metrech. Při druhé rotaci jsem se z druhého výškového tábora musela místo nahoru vydat dolů a při třetí to už nedohnala. Vrcholový den by mě tak čekalo převýšení z 6 200 m do 8 000 m. Chvilku jsem zvažovala jít do čtvrté rotace s Honzou, ale počasí rozhodlo.

Sarah Krueger: Dosáhla jsem do 8000 m, akorát pod Rocky Summit. I když jsem se nedostala až na hlavní vrchol, byl to pořád epický den, z  C3 přes sedlo až na hřeben k hlavnímu vrcholu. Highlighty (...nebo lowlighty?) z pokusu o vrchol byly asi římsa, která se pode mnou na hřebeni propadla a pak sledování polského týmu, jak ve zhruba 7900 metrech vyprošťovali a odnášeli tělo svého zesnulého přítele Tomasze Kowalského. Takže i když jsem až vrchol nedošla, pořád jsem se na kopci hodně naučila, i proto, že to byl můj první výstup v expedičním stylu.  

Dušan Vrtal: Dušan v době vydání tohoto článku bohužel neodpověděl na rozhovorové otázky. Dosáhl prvního výškového tábora ve výšce 5 600 metrů a následně se rozhodl své působení na kopci ukončit.

Tomáš Turský: Končil jsem v C3 - 7 000 m. S předchozí zkušeností z výšky jen kolem 6 000 m, bylo C3 takové moje zamýšlené minimum. Hodně mě mrzí, že nedošlo na vrcholový pokus, ale počasí bylo v mé poslední rotaci proti. Na druhou stranu byl pro mě sestup tak náročný, že každý metr nahoru, bych cestou dolů proklel :)

Chtěl jsem na vlastní kůži zažít expedici na osmu a také otestovat, kam se můžu dostat. To se mi splnilo, i když o spokojenosti mluvit nemůžu. Zároveň mě potěšilo složení týmu a pohoda se všemi v rámci expedice. Takže díky za to všem.

Jan Červenka: Dorval jsem to těsně nad 7 700 m při své čtvrté rotaci, kde mi po 7 hodinách prošlapávání hlubokého sněhu došla energie. Jelikož rád dělám věci po svém, tak jsem chtěl být na kopci úplně sám a pokusit se o sólovýstup... :-)

Lukáš Dubský: Na expedici jsem se dostal do posledního výškového tábora C3 - 7 000 m. Byla to moje první rotace do C3, druhá na kopci. Ačkoli jsem se cítil skvěle, možná jako jediný bez potíží s bolením hlavy, zvracením a zobáním Duluranu proti výškové nemoci, chtěl jsem po domluvě, zkusit společně s Turym a Burdičem v noci vrchol. Bohužel vzhledem k silnému nárazovému větru, kde jsme zvažovali, zda-li zahájit výstup, či nikoli padlo rozhodnutí výstup nezahájit, i s přihlédnutím, kolik expedic se vracelo ze sedla, kde byl nárazový vítr daleko silnější. V tu dobu jsem nevěděl, že to je moje poslední seznámení s C3. Po rekapitulaci si myslím, že jsem na kopci odvedl spousty práce a tak trochu mě mrzí, že se mi nepodařilo udělat alespoň pokus na vrcholový výstup.

Jaká byla Tvá největší krize a co bys příště udělal jinak?

Martin Ksandr: Největší krize byla asi hned na začátku. Po první etapě nás zavřelo na 8 nocí počasí. Sedět v BC a nic nedělat je sice někdy super, ale pokud máte na kopci spoustu neodvedené práce, tak Vás to ubíjí. Rovněž pokud týden sněží, značí to, že se zvyšuje lavinové riziko a musíte pořád přemýšlet, jestli pak nebudou padat laviny. Jelikož se nám expedice povedla, tak bych příště neudělal nic jinak :-)

Jinak k náročnosti kopce samotného. Rozhodně to nebyla dávačka a rozhodně to nebylo zadarmo. Vrcholový den určitě patří k tomu těžšímu, co dokážou osmitisícovky nabídnout. Skoro kilometrový hřeben v 8000m s dvěma “ups and downs” znamenají, že i při cestě zpět člověk krátce stoupá. Možná bych příště přitvrdil v hodnocení náročnosti kopce.

Pavel Burda: Asi bych přehodnotil složení jídla na kopec. Ono když vám něco chutná, tak za dvě tři expedice se na to nemůžete ani podívat. Takže tortila a lovečák mi byla v posledních dnech spásou. A jinak nějakou výraznou krizi jsem neměl, to jsem přenechal dalším účastníkům :-)

Petr Tobolák: Tak určitě v třetí rotaci se rozhodnout a nejít dál. Učinit rozhodnutí nebylo snadným okamžikem. Ale s odstupem času toho nelituji, hora tu bude, ale já už tu být nemusím… Co bych příště změnil? Určitě bych více zapracoval na jednotlivých vynáškach a nesnažil se na kopci mít od začátku vybavení, které bych upotřebil až později. Rovněž více se zaměřit na kvalitnější a lehčí vybavení. 27 kg v první a 20 kg v druhý rotaci byl hardtime.

Pavlína Adam: Asi hned na začátku, když jsme si rozdělily společné věci a já zjistila, jak těžký batoh kromě sebe ještě potáhnu nahoru. Několikrát. No a pak to bylo při druhé rotaci, kdy se mi z výšky neudělalo dobře. Hlava strašně chtěla nahoru, ale tělo odmítalo vylézt i ze stanu. Paradoxně lézt třikrát na stejný kopec mi vůbec nevadilo. Z toho jsem měla obavy před odjezdem.

Sarah Krueger: Největší výzva byl asi mentální boj s chozením nahoru a dolů několikrát tou samou cestou. Během výstupu z C2 do C3 při druhé rotaci bylo těžké myslet na to, že jen za pár dní to samé budu muset lézt znovu.  Jediná věc, kterou bych příště udělala jinak, by byl delší odpočinek před vrcholovým pokusem (měli jsme jen jeden den v base campu), ale matku přírodu a její okna s přijatelným počasím úplně naplánovat nejde :)

Tomáš Turský: Zmiňovaná dlouhá pauza v BC byla nepříjemná, ale já mám v hlavě krátky moment, kdy jsem stál v C3 v noci před stanem a rozmýšlel, zda jít ve špatném počasí nahoru. Byl jsem rozhodnutý, že na další rotaci už nepůjdu a proto to byla moje poslední možnost. Rozhodli jsme se výstup o dvě hodiny odložit, pak se počasí zavřelo úplně. Určitě bych se snažil snížit váhu batohu na minimum a využil bych jiné jídlo v horních táborech. Ale to jsou jen takové drobnosti, které lze řešit až po osobní zkušenosti :-)

Jan Červenka: Největší krize byla, když mě Nims s tlupou Sherpas přelstil a s kyslíkářema vylezl na vrchol z C2 a nechal mě šlapat všechno sám. Vylezl bych ten kopec na třetí rotaci jako všichni normální lidi.

Lukáš Dubský: Největší krize? Ačkoli jsem na první rotaci šel z double nákladem, kde jsem vycházel sám na kopec (jelikož zbytek expedice ještě nedorazil a Burdič s Turym se věnovali trekařům), byl jsem rozhodnut udělat sám C1 a C2. Tudíž dva stany, vaření, bomby, jídlo, bezmála 30-kilové svině. Přišel jsem do C1 a díky Turymu, který mi pomohl vyšlápnout ½ cesty do C1 hooodně vyřízený, tak přesto to nebyla ta největší krize. Největší krizi jsem měl při druhé rotaci, kde se nám nepodařilo udělat vrcholový pokus, právě při sestupu byla největší krize. To bylo pro mě utrpení a dostat se zpět do každého výškového tábora a posléze do B.C. bylo nekonečné. Šel jsem společně s Turym a myslím, že jsme si společně notovali,  že nebylo sprostého slova, které jsme neřekli.  

Chtěl bys zkusit nějaký další pokus o výstup na osmitisícovku?

Martin Ksandr: Je to velmi pravděpodobné. Určitě nejsem žádný sběrač osmitisícovek, takže to ale není moje priorita. Pokud se ovšem vyskytne dobrá parta a příležitost, bránit se nebudu. Vzhledem tomu, že jsem byl poslední 3 expedice vedoucí a příležitost jsem si vytvořil sám tím, že jsem expedici zorganizoval, tak to bude asi i hodně o mém rozhodnutí :D

Pavel Burda: Ještě mi jich tam deset nějak visí a Martinovi dokonce 11, takže se s tím něco holt bude muset ještě dělat…

Petr Tobolák: Nejspíš je brzy se ptát, s osmičkou nejsem přesvědčen, že by se měla znovu opakovat, avšak "nikdy neříkej nikdy". Dost mě ale odrazuje způsob výstupu běžných výprav. Proto to dnes již není mojí prioritou. Rovněž mě odrazuje nutnost stráveneho času a dostupnost některých hor. Proto návrat do civilizace byl zážitkem sám o sobě. Avšak považuji tenhle pokus o výstup za velmi přínosnou zkušenosti a vážím si toho, že jsem mohl být součástí expedice.

Pavlína Adam: Asi by to nemusela být hnedka osmitisícovka. Nádherných hor je spousta a raději si vylezu na nějakou nižší čistým způsobem, než se postavit do zástupu komerčních výprav a viset s bandou dalších 10 lidí s kyslíkem na stejném laně.

Sarah Krueger: Během celé expedice mi mozek říkal "to je strašný, proč by tohle chtěl někdo dělat..." a teď, jenom pár dní po návratu z hor, si říkám, že jsem ready se hned vrátit...

Tomáš Turský: Aktuálně mi v hlavě  ještě probíhá analýza. Nikdy neříkej nikdy :)

Jan Červenka: Nj, opouštět Broad Peak bylo jako odcházet od nedodělané práce. Takže tam aspoň ještě jeden další pokus bude…

Lukáš Dubský: Myslím, že jsem starý dost, abych se někam drápal. Každou expedici se dušuji, že příště nikam nepojedu. Nejvíc mě ubíjí trek do B.C. Dostat se pod kopec. Zlatej vrtulník, na který bohužel chybí love. Je pravda, že Anapurna je z mého pohledu zajímavý kopec...

Jaký byl Tvůj nejlepší okamžik z celé expedice?

Martin Ksandr:  Mezi nejlepší asi patří konce náročných dnů. Když dojdete ke stanu, jen sebou plácnete na karimatku a 10 min jen ležíte a odpočíváte (pokud Vám tam teda stojí stan a nemusíte kopat platformu :-)) Značí to, že pro dnešek padla a nic nemusíte dělat. A je jedno, jestli to je cestou z vrcholu, cestou zpět do BC, kde Vás čeká jídlo a studená kola nebo jen při vynášce do C2 (vynášky totiž bývají často nejnáročnější). Pak samozřejmě uvědomnění, že jsem vylezl a že zvládnu bezpečně sejít dolů.  Rovněž společné chvíle v BC s partou a v neposlední řadě vzpomínky na rodinu :)

Pavel Burda: To je vždycky návrat domů, k rodině. I kdybych za mnoho let z výstupu neměl žádnou vzpomínku, tak ty okamžiky, kdy po dlouhý době vidím své malé děti, zůstanou v hlavě navždy. A pak taky ještě momenty, kdy se vrátíte dojebaný z vynášky na kopec a dole v BC vám přinese kuchař na přivítanou Colu, to je taky pecka :-)

Petr Tobolák: Nedá se říct, že to byl jeden moment ve výpravě. Radost jsem měl z fyzického výkonu a možnosti vidět tu krásu z vysoké výšky. Mým vnitřním vrcholem bylo naopak poděkování styčnýho důstojníka za záchranu pákistánského nosiče před úplným umrznutím. Udělalo mi radost, že existují ještě horalové v této "novodobé divočině", kteří upřednostňují záchranu lidského života před nutným dosažením vrcholu.

Pavlína Adam: Asi nemám jeden konkrétní. Já jsem si to užívala od začátku až do konce. Tedy kromě těch momentů, kdy mi bylo blbě a chtěla jsem dolů. No a když jsme dlouhé hodiny lezli nahoru, tak si to člověk v ten moment taky moc neužívá. Měli jsme ale skvělou partu, se kterou ani po 7 dnech uvěznění počasím v základním táboře rozhodně nebyla nuda.

Sarah Krueger: Asi chůze po vrcholovém hřebeni. Výhledy byly neskutečný a bylo neuvěřitelné tu po tak dlouhém čekání a snění opravdu být. Samozřejmě taky ten pocit, když člověk dojde do stanu v C3 po pokusu o vrchol, byl skvělý. Lehli jsme si, že si dáme desetiminutového šlofíka a probrali se o 10 hodin později :)

Tomáš Turský: Cesta z C2 do C3 byla nakonec můj “vrcholový den”. Ty dvě noci v C3 jsem si protrpěl i užil.

Jan Červenka: Když lezu, tak se jen soustředím na výkon a nadcházející dny, že si to, co je okolo mě ani neužiju. Takže asi si sednout v uplně prazdném C2 po závěrečném vrcholovém pokusu a jen tak si konečně užít ty výhledy s vědomím, ze to trpění už končí.

Lukáš Dubský: Samozřejmě úžasné jsou návraty. Letos ještě okořeněné tím, že žena měla termín porodu stanoven na 31.7.2023, tak jsem rychle upaloval domů. A nejlepší dojem expedice samotné byl, když jsem v Islamabádu stoupl na váhu a viděl jsem mínus 12 kg.