V tomto multikulturním kotli lze přitom najít i nečekanou českou stopu. Zhruba čtvrtina Surinamců se totiž hlásí k protestanským církvím, z nichž mají největší zastoupení moravští bratři. Zároveň se také jedná o nejvíce zalesněnou krajinu naší planety, protože až  95 % krajiny tvoří amazonský deštný prales, kam se dá dostat pouze Cessnou na malá letiště uprostřed džungle. My si vybrali Kayser Airstrip nedaleko hranic s Guyanou, jakožto startovací dráhu, kde se v těsné blízkosti nachází řeka Zuid. Odletu předcházela stíhací jízda městem při shánění plynových kartuší, protože zrovna probíhal muslimský svátek Díválí a tím pádem i zavřených obchodů. Nakonec nás zachránila městská část China town v Paramaribu, kde kupujeme jakousi vařící plotnu s šesti bombami, brazilské mačety a stylové maskáčové klobouky s protislunečním límcem. Improvizace se povedla a tak upalujeme s již privátním taxikářem na lokální letiště, kde už nás vítá usměvavý personál. Usmívají se jen do doby, než začneme skládat na váhu naše zavazadla. Maximální nosnost i s námi je 400 kg, ale díky mojí parťačce Kačce a její přesvědčovacím schopnostem ukecáváme na 430 kg. Nicméně i tak necháváme nejméně potřebné věci v depozitu na letišti.

Samotný let je velkým zážitkem. Počasí je slunečné bez mraků, pozorujeme břehy Atlantiku, malé farmářské usedlosti, jednoduché lidské příbytky a hlavně začínající nepropustný prales s meandrujícími řekami. V tuto chvíli se člověk v miniaturním letadle cítí jak opravdový dobrodruh. Přílet do Kayseru, kde jsou snad jen tři plechové domky, je bez problémů. Loučíme se s pilotkou a po odletu nám dochází, že teď už není cesty zpět. Vytahujeme gumotextilní čluny Pike od českého výrobce HRAB Boats, které zpětně musím hodnotit jako vynikající prostředky. Hned na startu nás vítají vydry říční, které se na nás řechtají a doprovází při vyplutí. První den nacházíme místo ke spánku na břehu vedle stop od jaguára, což nás mírně děsí. Ale musíme si zvykat! Stavíme stany i hamaky, rozděláme oheň a s mírnou obavou se snažíme usnout za zvuků divokých skřeků džungle.

Druhý a třetí den nabízí řeka Zuid nejvíce peřejovitých úseků obtížnosti až WW4. Také se nám podařilo překlopit a z dalších komplikací stojí za zmínku ztráta mačet a útok lesních včel (dostali jsme přes tucet bodnutí). Kačce to vyvolalo alergickou reakci a měla tak pod okem slušnou bambuli. V kombinaci se šrámem na čele (způsobeným při jednom z divokých sjezdů) připomínala opravdu statečnou amazonskou ženu, která si ani jednou nezstěžovala. Má za to mé obrovské uznání. Aby toho nebylo málo, tak mě při máčení ve vodě kousla piraňa. Naštěstí se nestihla pořádně zakousnout, takže jsem měl štěstí v neštěstí. Satisfakcí byla jiná piraňa, která se nám hodinu na to vařila v rendlíku. Pomsta byla sladká!

Po těchto divokých dnech, kdy jsme nocovali vždy na kamenných ostrovech uprostřed řeky, následují klidnější dny a máme tak prostor více pozorovat rozmanitost fauny a flóry. Mezi nejzajímavější místní tvory patří Kajmani, kteří nás v noci straší u stanu. ále spousty druhů opic, ptáků, překrásně zbarvení papoušci ary, kapybary, pavouci a velmi stylově se kolem nás prošel tapír. Těch intenzivních zážitků a emocí bylo nespočet a stále jsme nepřestali být také fascinováni mangrovníky, majestátnými palmami či lijánami, které v kombinaci s rostlinami a květy vytvářeli úžasnou botanickou zahradu.

Následuje soutok s řekou Lucie, která je širší a místy i mělčí, takže občas drhneme. Nicméně se zde plavíme poměrně svižně. V tyto dny máme pravidelně k večeři piraňu nebo jinou dravou rybu. Noci jsou stále velmi divoké a spíš bdíme, než spíme. Nejšílenější zvuky předvádí Vřešťan červený, o kterém si myslíme že je to Jaguár. Takže každý má v hlavě svůj cirkus, svůj tok různých scénářů. Ale tohle k tomu zkrátka patří. Poslední dny jsme v kontaktu přes satelitní komunikátor s náčelníkem vesnice nedaleko soutoku řek Lucie a Courantyne, kam pro nás přijede motorovým člunem.

Jeho vesnice Amotopo se totiž nachází v protiproudu. Poslední den trávíme v opuštěném a značně zdevastovaném rybářském obydlí a těšíme se na civilizaci. Přichází jedenáctý den a my vidíme první loď v protisměru. Dva zakuklenci s brokovnicí nás navádějí k soutoku, nabízejí chlazené pivko, fixují naše čluny k pramici a my si dopřáváme jízdu proti proudu až do vesnice, kde nás vítají místní indiánské děti a krásný apartmán se všemi moderními výdobytky civilizace. Dozvídáme se, že naposledy řeku sjelo 20 Britů asi před pěti lety na raftech a od té doby se na podobný podnik nikdo nevydal. Nenecháme si ujít návštěvu vesnice, kde žije 27 indiánů ještě po staru bez moderního vybavení. Děti lítají po vesnici, koupají se v dešti v bečce i v řece (piraně nepiraně), rodiče grilují kukuřičné placky a ostatní zpracovávají ovoce, či jiné plodiny. Pohled stovky let dozadu na usměvavé lidi, žijící ve svém světě bez moderních zlepšovadel, kteří mají něco, co my jsme už dávno ztratili.

Den odletu z džungle nastal a nás veze místní rastafarián čtyřkolkou na hliněné letiště, kde čekáme na naší Cessnu 206. Tentokrát je však horší počasí a pilot důslednější na bezpečnost. Máme povolený limit pouze 380 kg. Necháváme 3 vaky na místě s tím, že se nám pilot pokusí v Paramaribu pomoci dopravit k nám zbylá zavazadla. Při zpátečním letu si "užíváme" turbulence a dokonce přes sklo zátéká voda. Nakonec však úspěšně přistáváme. Pilot mizí jak pára nad hrncem. V tom nastupuje opět můj háček Kačka a svými vyjednávacími schopnostmi dokáže zařídit, aby bylo vypraveno letadlo pro naše věci do Amotopa. Za to jí patří velké uznání. Na místě už nás čeká náš věrný taxikář Freddy, který nás vozí po všech čertech a vzpomínáme na něj v dobrém!

Poslední večer si chceme řádně užít. Do ranních hodin řádíme naplno v Paramaribu a mně se pak daří utopit mobilní telefon v hotelovém bazénu. Co napsat závěrem? Akce předčila očekávání! Ještě teď mám v podvědomí děsivé zvuky džungle. Amazonie se pro mě prostě stala láskou, ale i noční můrou na celý život a děkuji moc všem za podporu!

Jinak pár dní po návratu domů jsem absolvoval týdenní hospitalizaci na infekčním oddělení. Naštěstí se neprokázalo žádné tropické onemocnění.

PS: Děkujeme moc za fotky Kateřině Míčkové a Danu Boblachovi za dobrodružný článek!