Určitě víš, že je na světě čtrnáct osmitisícovek, přičemž některé leží v Himálaji a jiné v Karákóramu. V Pákistánu jich najdeš pět a kromě obávané K2 to jsou také Gasherbrumy I a II, Broad Peak a Nanga Parbat. Nanga Parbat s trochou štěstí spatříš při přeletu z Islamabádu do Skardu a všechny ostatní pákistánské osmičky máš možnost vidět v rámci Baltoro treku. Do toho na Tebe dýchá ze všech stran historie alpinismu. Už jako malej kluk jsem četl o souboji mezi horolezeckými legendami Messnerem a Kukuczkou, jejichž soupeření o zdolání koruny Himálaje probíhalo také právě v těchto končinách. Celý pocit ještě umocňuje fakt, že se zde ve stejný čas nacházíme společně s Márou Holečkem a jeho parťáky, kteří se snaží zdolat desítky let neslezený vrchol Masherbrumu. Kilometrové vertikální stěny, jeden ostrý štít vedle druhého, neprostupná sedla a to všechno tyčící se do osmi tisíc. Tolik horské parády na jednom místě jen tak neuvidíš!

Samotná cesta je však spíše za trest. V pákistánských nížinách nejsou neobvyklé teploty atakující 50 °C a v horách to může být až 30 °C. Stínu tu moc nenajdeš, takže bez použití opalováku vypadáš jak grilované kuře. Půda je natolik vyprahlá, že úvodních pár dní baštíš prach. Dva dny jdeš k úpatí ledovce buď po šotolině nebo kamenech a naprostá většina ledovce je pokryta nekonečnou hordou šutrů. Neustále tedy koukáš pod nohy a kličkuješ mezi trhlinami a ledovcovými řekami. V době naší návštěvy Pákistán zužuje extrémní množství srážek a na treku se to projevuje strženými mosty. Už cestou tereňáky do Askole musíme kvůli spadlým mostům nadvakrát přestupovat mezi auty. To pravé vzrůšo však přichází ve chvíli, kdy je stržený i most pro pěší a dostáváme se na druhou stranu řeky pomocí improvizovaného koše zavěšeného kladkou na laně. Na otázku, jak často mechanismus mění nebo kontrolují je mi odpovězeno úsměvem. Dokud to funguje, tak se na to nesahá. Občas je fajn mít sebou univerzální spodní prádlo hnědé barvy…

První týden den za dnem stoupáš do výšky 4 800 metrů a postupně spatřuješ všechny ty horské velikány včetně Masherbrumu, K2 a Broad Peaku. Po deseti dnech treku dojdeš do výšky 5 000 metrů a následující ráno Tě čeká výstup do nejvyššího bodu, tzv. Gondogoro passu (5 585 m). Na jeho zdolání je ideální sebou mít téměř kompletní ledovcovou výbavu včetně helmy, maček, sedáku a jumaru. Vstáváme o půlnoci a jelikož má být dnes hezky (po několika dnech špatného počasí), připravuje se na přechod sedla několik desítek lidí. Cesta nahoru pomocí jumaru po fixních lanech je vlastně celkem v pohodě a za svitu čelovky sleduji okolní seraky a překračuji pár popadaných lavin. Při příchodu do sedla nás vítají první sluneční paprsky a vychutnáváme si výhled na všechny osmitisícové velikány. To těžší nás však teprve čeká. Cesta dolů není nějak zvlášť technicky náročná, ale je plná erodující skály a volně položených kamenů. Jsou zde sice fixní lana, ale ty jsou až 70 metrů dlouhá a pro takhle početnou skupinu nezkušených lidí naprosto nevhodná. Do toho si člověk uvědomí, že naprostá většina turistů se v podobném terénu vůbec neumí pohybovat. Nechtěně pouštějí volné kameny na trekaře pod sebou a místo aby se lana jen přidržovali a měli důvěru ve své vlastní kroky, věší se křečovitě na fixní lano. Lomcují s ním ze strany na stranu, takže neustále pozoruji, jak lidé padají pod náporem cizí síly na zadek a chovají se nebezpečně vůči ostatním. Pokud tedy půjdete přes Gondogoro pass, doporučuji vyrazit co možná nejdříve a vyhnout se zácpě. My zhruba kilometrový úsek scházíme přes dvě hodiny a několikrát pozoruji volně padající kameny zkopnuté nemotorně se pohybujícími trekaři. Poslední dva dny treku jsou však za odměnu a z krkolomného ledovce se dostáváme na malebné stezky alpského stylu. Výhledy jsou sice méně monumentální, ale pohodlná cesta nám vyčaruje úsměv na tváři. Hory oceňují snahu a v Karákóramu to platí dvojnásob!

Pákistánci jsou zajímavá sorta lidí. Rádi vypráví o tom, jak moc respektují ženy a jak jsou vůči nim ohleduplní. Přitom ženskou na ulici ve Skardu prakticky nepotkáš a téměř všechny profese dělají muži. Když už na nějakou babu natrefíš, je často zahalená od hlavy až k patě, protože tu 98% populace vyznává islám. Do toho tu pravdivá informace nemá absolutně žádnou váhu. Třeba Ti odpoledne oznámí, že je budíček o půlnoci (před zdoláním Gondogoro passu) a probudí Tě ve 23:15 a na otázku: „Proč nás sakra budíš tak brzo, když máme ještě spát?!“ nemají žádnou odpověď. Všechno je relevantní a jakoukoliv informaci si člověk musí sám přežvejkat a zderivovat, aby došel ke kloudnému závěru. Není tedy divu, že našeho průvodce přejmenováváme po pár dnech na Krmiče, protože nás neustále krmí neověřenými informacemi. Pak je tu na druhou stranu Zaheer, který se hned od začátku stává naší pákistánskou spojkou a dává nám seriózní odpovědi na naše otázky. Bez něj by byl Baltoro trek poloviční. Zaheer je kuchař, ale částečně také velitel expedice a průvodce v jedné osobě. Často jezdí jako kuchtík na expedice s Márou Holečkem a byl taky součástí projektu Possible Nimse Purji, který vylezl všech 14 osmiček za 7 měsíců. Zaheer má zlaté ruce a jeho kulinářské schopnosti neznají mezí. Tenhle borec udělá tu nejchutnější polévku snad i z jačího lejna a vaří nám neskutečné dobrůtky. Má však slabost pro naše děvčata (ačkoliv má doma rodinu) a začali jsme mu tedy říkat „Záhyb“. Krmič a Záhyb. Slušná dvojka, co říkáte?

Pak nás doprovází zhruba dalších 20 lidí (nosičů a pomocníků), kteří jsou často bez větších zkušeností. Na Baltoro trek člověk bez doprovodu místních oficiálně nemůže, takže se přesně naplňuje to, co jsem odjakživa nemohl vystát. Skupinka 6 trekařů má sebou armádu nosičů židlí, matrací na spaní, slepic a dalších bizarních chujovin. Problém je v tom, že část z nich jsou sotva dospělí kluci, kterým by v polovině států světa ani nenalili pivo a nemají žádnou zkušenost s vysokohorskými treky. I když někdy se ten věk špatně odhaduje, protože vlivem slunečního záření vypadají všichni o 15 až 20 let starší. Do toho mají nevhodné boty (často sandále nebo tenisky) a nedisponují žádnými základními léky. Po týdnu na treku si připadám jak doktor z hor. Jsem specialista na kožní problémy a endiaron automaticky rozdávám v rámci pozdravu. Naše grupa je dost různorodá a jsou v ní jak 17-ti letí kluci, tak i téměř 60-ti letej dědeček, kterej nosí těžká břemena a připadám si tak při pohledu na něj ve své kůži dost nepatřičně. Jen si představ, že bys šel se svým dědou / tátou na trek pod K2 a on by na svých zádech nesl všechny věci. Jako úplně všechny, i ty Tvoje. Mazec!

Agentuře se platí 2 050 dolarů a v rámci této ceny je zahrnuta i strava. V praxi to vypadá tak, že nám každé ráno dělá Zaheer se svými kitchen boys čapátí s vejci nebo omeletou. Neustále se proléváme hektolitry čaje a bílej cukr s kečupem je základní ingredience bez které bychom byli naprosto bezradní. Oběd je nejčastěji formou čínských polívek se sušenkami a to pravé obžerství přichází s večeří. Okoštovali jsme snad všechny myslitelná jídla pákistánské kuchyně a i přes to, že je Zaheer PAN KUCHAŘ, byli jsme po pár dnech rýže přejezeni. Ta je základem téměř každého pokrmu a zvláště ke konci treku jsme ochotni dát naprosto cokoliv za obyčejné těstoviny. Jedna ze základních pouček hlásá, že bys neměl dávat svému jídlu jméno. Tu jsme však porušili hned v úvodu treku a dali jsme našemu kozlíkovi jméno Miloš. Byl dobrej. Fakt dobrej, nicméně jsme měli po prvním týdnu masa plné zuby a spíše jsme upřednostňovali vegetariánskou stravu. Výrazně se na tom také podepsaly trávící problémy, kterými se postupně popasovala celá naše parta. Tady se hygiena opravdu neřeší a dostalo mě do kolen, když za čistý zdroj pitné vody pokládají místo, kde se o pět metrů výše uváže náš kozel Miloš a ten tam celý den a noc vesele kálí. Snažíme se požívat jen převařenou vodu, ale v případě opláchnutého ovoce a zeleniny je člověku jasné, že se může šeredně spálit. Místňáci však mají super odolnou mikroflóru a byl jsem osobně svědkem toho, jak náš průvodce vypil čerstvě nabranou vodu z řeky, která byla naprosto hnědá a zakalená. Prostě si jen z krku sundal šátek a použil ho jako filtr. Kdybychom to udělali my, tak jsme do hodiny nepoužitelní. Zaheerovi neskutečné kvality doceňujeme ve chvíli, kdy nám ve 4 800 metrech peče pizzu nebo si zahraje na cukráře a pohostí nás dortem. Neskutečnej frajer!

Z Baltoro treku si tak odvážím dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu skvělé výhledy na kopce, o kterých jsem doposud jenom snil a od malička se těšil na to, až je jednou spatřím. Na stranu druhou je pochodil po ledovci Baltoro neskutečný stereotyp. Člověk se 14 dní motá jen mezi šutry. Když se řekne ledovec, většina lidí si vybaví krásně bílý led pokrytý sněhovou krustou. Ne tady. Většina ledovce je pokryta prachem a kameny, takže člověk může být lehce zklamaný. Nejvíc mě však dostala komunikace s místní agenturou. Pákistánská mentalita je totiž nastavená tak, že Ti kdokoliv cokoliv odkývá nebo plácne libovolný údaj jenom proto, aby nevypadal nepřipraven. Naprosto všechny informace musíš brát s velkou rezervou. Ve městech je situace veselejší, ale tam zase člověk musí počítat se smlouváním. Ceny nejsou zafixované a ne každý má náladu se v taxíku handrkovat jen proto, že jsem turista a taxametr je sprosté slovo. Člověk se pak nemůže zbavit pocitu, že kdyby byla akce o týden kratší, pořád by byla dlouhá. Možná že kdybychom se mohli pohybovat po Karákóramu volně bez agentury a měl sebou pár nosičů na pomoc, cítil bych se lépe. Abych však nekončil negativně, tak mám velkou radost ze super party účastníků, která se zde sešla. Upřímně horko těžko bych ve svém okolí hledal člověka, za kterého bych neměl po třech týdnech ponorku a tady se to povedlo naprosto bez chybičky. Díky za skvělou atmosféru v týmu a snad zase brzy na viděnou!