Po x hodinách zevlu u hranic, kde dominují obří role žiletkového drátu, nás společně s dvojicí Skotů a třemi Španělkami nabírá busem místní agentura a od teď začíná ta pravá "lidově-demokratická" diktatura v praxi. Na 100 kilometrech jízdy nás čeká 7 kontrol se skenery, rentgeny (do kterých by se vlezl kůň) a také s po zuby ozbrojeným personálem, který nám hlasitě nařizuje stát v linii, při čekání na další kontrolu. Jako bonus nám nahrávají do telefonu aplikaci na sledování našeho pohybu s blokací Wi-fi při pobytu v Číně. Bez agentury a zvacího dopisu bychom se zde vůbec nedostali. Dostáváme do města Kashgar, kde nás v hotelu čeká zástupce agentury, který suše oznamuje, že náš původní cíl, hora Koskulak, je letos pro vojenské účely zavřená a jedinou možností je vedlejší kopec Muztagh Ata s výškou 7 546 metrů. X měsíců mlžení ze strany soudruhů jen podtrhlo naše domněnky. Moc možností na smlouvání není a tak mu poslušně vykládáme na stůl balík dolarů a po sprše valíme do víru velkoměsta, které má opravdu silné kouzlo. Všude přítomná policie nezahálí a nacvičuje své "chvaty, hmaty" s holemi přímo na ulici, kde si hrají děti. Fotit tyhle pány je přísně zakázáno a kamery jsou i na záchodech. To nám však náladu nekazí a my se dostáváme na obrovské tržiště, kde chutnáme místní delikatesy. Domorodečtí Ujgurové jsou sice milý a vtipní lidé, ale únava a déšť nás vrací zpět na hotel.

Další den nasedáme do busu a přes slavnou Karakoram highway se dostáváme do cílové vesnice kde máme v rámci balíčku nárok na transport zavazadel velbloudem do base campu, ale musíme striktně splnit limit 30 kilogramů na hlavu. V základním táboře (tzv. BC) ve výšce 4 435 metrů stavíme naše 3 velké stany Hannah Atol 4 + 1 stan Jurek, jako skladiště a jdeme vyčerpaní na kutě.

Cesta do 1. kempu (tzv. C1) s 28 kilogramy na zádech je úmorná a dlouhá (1 150 výškových metrů). Raději tedy volíme kratší variantu do předsunuté C1 v 5 123 metrech, kde stavíme stany a snažíme se doplnit energii. Dáváme do sebe několik porcí hotových jídel od Adventure menu a jako dezert tyčinky Chimpanzee. Jedná se o sponzorské produkty, za což jim patří velký dík!

Ráno si dáváme na čas. Odpočíváme a lehký bolehlav se snažíme řešit pitím velkého množství tekutin. Vařiče Jetboil a MSR Reactor taví sníh o sto šest a my se vydáváme do C1 ve výšce 5 563 m. Kluci, co vylezli před námi nám s doktorem staví stan, čehož si velmi ceníme a opilí výškou se do něj skutálíme.

Kruté mrazivé ráno velí k dalšímu postupu do C2 ve výšce 6 205 metrů. Doktor zůstává v C1 a zbytek vyráží přes dech beroucí sérakové pole s obřími trhlinami dál směrem k C2. Ledovcový most, který je zajištěný fixním lanem, přecházíme v pohodě. Bohužel se už „nad mou oblohou“ stahují mračna. Nedostatek kyslíku je znát a já se slepičím krokem prokousávám nad hranici 6000 m, kde mě překvapuje intenzivní bouřka se sněhem a s téměř nulovou viditelnost. Chlapci už jsou v C2 a horko těžko staví stany. Přes vysílačku se domlouváme, ať zůstanu na místě a ke mně se na pomoc vydává vedoucí výpravy, Martin Ksandr. Jak rád toho kluka vidím, když se po chvíli noří z bílého pekla! Hnedle mě obejme, napojí čajem, bere těžký batoh, ale dál bohužel nepokračujeme. Statická elektřina nám lehce probíjí přes hlavu a my odhazujeme všechny kovové / vodivé předměty, vypínáme zmrzlými prsty elektroniku a zakrýváme se tropikem od stanu. Nějakou dobu takhle s fanatickým úsměvem ležíme, bouře ustává a my pokračujeme. Noc v C2 je šílená. Regulérní cirkus v hlavě. Každý hlt co vypiju, hned ho vymočím a jeden balíček teplého jídla do sebe tlačím 2 hodiny. Nějak ty čoudy přežíváme a ráno se pomalu vracíme zpátky do základního tábora. Dáváme zde ve společnosti jaků a svišťů dvoudenní odpočinek. Jíme, spíme, ležíme, čteme, hrajeme karty a probíráme snad všechny sociální témata.

Po "odpočinku" ve výšce 4 435 metrů se vydáváme do druhé (vrcholové) etapy, tentokrát jdeme rovnou do C1 (5 563 m). Výstup probíhá dobře, ale u konce dne už cítím celkovou slabost a doufám, že na druhý den budu zase fit. Usínám dobře, ale ráno jsem úplně mimo... Horečka, průjem, návaly, mdloby a celkový stav vyčerpání. Vůbec si to nechci připouštět a naivně si nasazuji skialpy v domnění, že to na nich půjde lépe. Opak je ale pravdou a přes namrzlý terén je to prakticky zbytečné. Mé tempo je žalostné a ani počasí nevypadá vůbec dobře. Zůstává se mnou Martin Klusák, který je na tom zdravotně o něco lépe. Nicméně v C2 byl v první etapě taky na hadry a nechce, abych zůstal sám. Výškové ambice nehrotí, takže společně voláme vysílačkou klukům, kteří vyšli dřív, že to balíme a zůstáváme v C1. Myslím, že je to rozumné rozhodnutí a nemá cenu si hrát na hrdiny. Kdybych byl v tomto stavu v C3, tak asi se asi zkusím dostat na vrchol. Nicméně z C1 by byl dost velký sadomasochismus postupovat dál a hlavně fakt, že když miluji hory ještě neznamená, že i hory milují mě. :-)

Drobnou náplastí je pro nás skialpový freeride sjezd do základního tábora. Slalomujeme mezi šutry z 5 564 metrů do cca 4600 metrů až ke spodní hranici sněhu. Skvělý zážitek! Svůj výškový rekord 6 205 metrů (bez umělého kyslíku), kde jsem navíc strávil noc, stejně tak zkušenost z opravdové expedice, vnímám pozitivně a těším se na další akce do míst, které nejsou pro každého! :-)

Jinak kluci dosáhli vrcholu Muztagh Ata (7 546 m) 20.7. okolo poledne, což zaslouží obrovské uznání a gratulaci. Za mě však nejvíc stylově zhodnotil celou situaci náš doktor, Honza Emmer. Ten v rámci bojkotu čínské byrokracie dosáhl plánované výšky 7 028 metrů (výška Koskulaku) a tam položil svůj vážený exkrement… :-D