Dvě 4x4 autíčka nás provází od prvního dne. Tedy téměř. Na náš silvestrovský termín je většina aut zoufale vybookovaná, rozpůjčovaná, chybí nebo nejsou. Ačkoliv byla auta zabookovaná dopředu, někde se stala chyba a auto nejsou k dispozici. Zatímco se půlka výpravy sluní na pláži, druhá část obíhá všechny půjčovny na letišti a simultánně se dohaduje s několika půjčovnami, než po několika hodinách seženeme i druhé auto. Jedna mise splněná, zbývá vyřešit druhou životně důležitou položku této výpravy, kterou opatřujeme vzápětí - gril s něčím jedlým na rošt. Obojí o pár hodin a jednu čelovkovou koupel později, adekvátně testujeme.

Východ slunce na pláži, zachránit jednoho mořského hada a pár ježíků a vyrážíme objevovat krásy místních hor - jeskyní a wádí. V prvním wádí nás po prašném treku čeká trocha plavecké rozcvičky a na závěr musíme proplavat, spíš tedy procpat hlavu malou mezerou ve skále do jeskyně s vodopádem. Krása střídá nádheru! Druhé wádí překvapilo poněkud netradičně, píchlé kolo na zcela rovné cestě bez jediného kamínku je ošklivá, nepěkná věc. Tím víc, když vaše auto má jen mrňavý hever, žádnou lopatu a už vůbec žádnou rezervu. "Auto. Problém. Pneuservis?" rozpomínání na slovíčka z arabštiny vychází na jedničku a místní chlapík chápavě kýve. Obětavě nám půjčuje svůj hever, pomáhá nám sundat pravé zadní kolo a hodit ho na korbu svého Hiluxu. A zatímco si zbytek skupiny odchází užít wádí Tiwi pěšmo, s Vojtou se vydáváme na dobrodružnou misi "oprav kolo a kup večeři". Chlapík je tak zlatý, že nás nejen doveze do servisu, ale počká, než si koupíme dvě odměnová nealko piva, nakoupíme čerstvé ryby na grilovačku a ještě nás i s opraveným kolem doveze zpátky k autu, kde s námi kolo ještě nasadí zpět.

Člověk by řekl, že tím jsou potíže s autem vyřešené. Jak se ovšem ukázalo následující den, nebyla to tak docela pravda. Když v Súru obcházíme jednu z místních pevností, lezeme v loděnici do rozestavěných lodí a na vyhlídku, zdá se nám pro změnu pravé přední podezřele měkké. Aby ne, když netěsní ventil. Dofukujeme kolo a přesouváme tenhle problém až na další rok. Dneska je totiž Silvestr a my nutně potřebujeme stihnout západ slunce na pláži. Stíháme prakticky na minutu přesně, chvíli si užíváme pláž a než se nám nachystá silvestrovská večeře, dáváme si lekci japonštiny a čínštiny pro úplné začátečníky, kterými v tomto oboru taky velmi pravděpodobně i zůstaneme.

Naše studijní kolečko ruší až Nasser, u kterého jednak bydlíme, jednak tu dělá dobrovolníka pro ochranu želv. Nese nám škopík plný překvapení. Malé želvičky zachráněné ze silnice, které hodlá později pustit do moře. Krom malých želvíků pro nás má i druhé překvápko. Za tmy sedáme do aut a o chvíli později se procházíme po pláži, kde minimálně desítka želv přímo před námi vyhrabává hnízda a klade do nich vajíčka. A to je prosím mimo sezónu, během sezóny jsou jich tu prý i stovky. Na nějakou půlnoc trochu zapomínáme, přípitek - čím jiným než tradičním tatranským čajem - si dáváme dodatečně nad škopíkem želvíků.

Dopoledne si dáváme relaxační koupačku v móři, ale protože je Nový rok, musíme vyřešit i náš odložený autoproblém. Místní chlapci ventil zalepí. Sice nám bude pořád svítit kontrolka, ale dojedeme. Výdrž testujeme na všech možných i nemožných tvarech silničních retardérů, které potkáme na cestě do Al Kamil Wal Wafi, kde chceme poznat místní kulturu a historii v muzeu. Zavřeném muzeu. Chvíli chodíme ztraceně kolem, než se nás panu majiteli zželí. "Je zavřeno, opravujeme. Ale tak jedete zdaleka, tak se podívejte tady na jednu místnost. Možná i tady na druhou. A možná ještě sem... A když už tu jste, nedáte si kávu a datle?" Kdo jsme my abychom odmítli, sedáme k pohoštění a během zajímavého vyprávění jsme velkou atrakcí pro pánova malého synka. Loučíme se až po druhé velké konvici kávy a vybaveni produkcí místního Carrefouru, kam výjimečně trefila obě auta. Naší tradicí se stalo dojet jedním autem do zamýšleného Carrefouru a druhým do nezamýšleného konkurenčního Lulu marketu - buvolími a velbloudími steaky se vydáváme do hor. U wádí s názvem, který si prostě nepamatuju pak potmě hledáme, kam složíme hlavu.

Tím se vracíme k úvodnímu incidentu s kozím stádem. Tohle wádí se nám po zákeřném útoku hladových rohatců vymstí ještě dvakrát, značení cest je tu pochybné, takže si cvičně vyšlápneme kopec, kam vůbec jít nemáme. Chybu vzápětí napravíme a dokonce nalézáme i jeskyni s údajným vodopádem. Ten sice celou dobu slyšíme, ale v té prokleté spleti chodeb, kde je mimochodem hrozné vedro, ho prostě nenajdeme. Na návratu tak aspoň využijeme vodní kaňon jako dopravní prostředek a na začátek treku si doplaveme.

Když jsme úspěšně spravili pneumatiky, je čas je zase vyfouknout. Za dozoru místních velbloudů bufeťáků, kteří u benzínky luxují popelnice, upravujeme pneumatiky na jízdu v písku. Vybavení lanem, dvěma plastovýma úklidovýma lopatkama se smetáčky, nafukovacím člunem a jednou rohožkou míříme do pouště. Největší zážitek z této cesty má nepochybně náš gril, který si hopsání přes duny, soudě dle nepřeslechnutelného zvukového doprovodu, užil v kufru auta vskutku nadmíru a téměř i beze škod. My si zase užili západ slunce na dunách, noc pod hvězdami a písek úplně všude, který z věcí vyklepáváme možná ještě doteď. Protože už několikátou noc spíme tak nějak kde zrovna upadneme, na pláži, v horách, v poušti, v historicky cenné a přes tisíc let staré opuštěné vesnici, nastává čas na sprchu. Tu, trochu improvizovanou, ale přece, nakonec nacházíme na jedné z pevností, kde se místním naskytne zajímavý pohled. Po příchozí skupině trochu zaprášených a do místní historie zapálených turistů záhadně z pevnosti po chvíli odchází skupina umytých, voňavých lidí s podezřele mokrými vlasy. V tomto civilizovaném stavu už můžeme následovat stopy britské královské rodiny do tradiční vesničky Misfah al Abriyyin. Na místo, kde kdysi seděl princ Charles a vychutnával si čaj, si odkládáme batohy a dáváme si kávu s kardamonem a limonádu s šafránem.

Tradičně občerstveni se odebíráme offroadem do hor, na start naší další etapy. Zmrzlí a vyfoukaní se ráno probouzíme na hraně obřího kaňonu, se stádem koz a neskutečně pěkným východem slunce. Dělíme se na dvě skupiny, naše vyráží na Jebel Shams, který dáme během jednoho dne, druhá skupina půjde treky v opačném pořadí. Jebel se ukazuje být opravdovým jebelem. Nejdřív, když cesta není značená, takže to chvíli krosíme trochu alternativní trasou a k cestě nějaké ty výškové metry přidáme. Podruhé když se ukáže, že ten zpropadený kopec má asi čtyři vrcholy, ten nejvyšší samozřejmě nejdál. K autu docházíme už s čelovkami, ještě si uděláme malý ohníček k večeři a jdem spát, ať jsme ready na další trek. Spíš tedy trečík nebo procházku po stezce ve stěně kaňonu až do opuštěné vesnice a zpět, výhledy jsou opravdu neskutečné a kochací pauzičky děláme skoro pořád. Potkáváme se s druhou skupinou, všichni o poznání opálenější a červenější vyrážíme posledním offroadem, Hadím kaňonem do Muscatu. Našim věrným a spolehlivým autům tu pořizujeme společnou fotku celé výpravy. Jen hada jsme tedy neviděli ani jednoho.

Jak bylo zábavné auta půjčit, stejně zábavné je i auta vracet. Vzhledem k našemu požadavku na proplacení částky, kterou jsme dali za všechny opravy. Za trpělivost a dlouhou konverzaci s oběma samozvanými manažery půjčovny se odměňujeme následující den v jedné z restaurací - podle zcela neověřených a zajisté i zavádějících zpráv tam jistá skupina českých turistů nechala za decentní hostinu zcela nekřesťanskou, téměř pěticifernou částku. A protože všechno pěkné jednou končí, trávíme poslední den návštěvou jedné z nejhezčích a nejnaleštěnějších mešit, co jsem kdy viděla, sháněním suvenýrů na trhu, ochutnáváním všeho jídla v dosahu a několika zničujícími partiemi výbušných koťátek.

Text napsala a fotky vyfotila Martina Podhůrská. Děkujeme!