Ázerbájdžán je největší a nejvíce zalidněná země v oblasti Kavkazu. Je situován v jihozápadní Asii. Na východě je ohraničen Kaspickým mořem, na severu sousedí s ruskou republikou Dagestán (284 km), na severozápadě s Gruzií (322 km), na západě s Arménií (787 km) a na jihu s Íránem (611 km). Ázerbájdžánská enkláva Nachičevan navíc sdílí 9 km hranice s Tureckem. Ázerbájdžán nemá přístup k otevřenému moři, pouze ke Kaspickému moři. Země má podle odhadu z roku 2021 více než 10 milionů obyvatel.

Za předpokladu, že vstupní branou do země je hlavní město Baku., uvítá Vás takový ropný Disneyland. Tato výstavní skříň současné tváře Ázerbájdžánu má dostatek lákadel na to, aby svého návštěvníka dokázala nadchnout a zároveň i lehce oklamat. Pulzující stavební ruch prozrazuje nadité peněženky zadavatelů jednotlivých staveb, jejichž okruh se uzavírá u vládnoucího klanu Alijevů. Ten má to štěstí, že sedí na ropných i plynových kohoutcích, kterými toto území na pobřeží Kaspického moře už celé století doslova hýří.

Hejdar Alijev, první prezident postsovětského Ázerbájdžánu vládl coby prominentní komunistický funkcionář v zemi prakticky už dávno předtím, než došlo k rozpadu Sovětského svazu. Takže jeho následné setrvání ve funkci v zemi bez demokratických tradic; snad s výjimkou jepičího života první ázerbájdžánské republiky vzkniknuvší krátce po první světové válce a ve své době představující první demokracii v regionu, překvapí jen málokoho. Přesto však jeho briskní přerod z bolševického kádru do role „otce vlasti“ lze považovat za pozoruhodnou záležitost, v regionu však nikoliv ojedinělou.

Rychle vykvašená ázerbájdžánská oligarchie ovládá všechny kohouty penězovodů, ale na druhé straně se uskromňuje masa „poddaných“ zvyklá poslouchat. Ropa proudí do ciziny, mercedesy plní bulváry v Baku, ale většina obyvatel zůstává v roli pouhých pozorovatelů. Dostatek je snad jenom hesel – v ulicích i ve volné krajině útočí stejně zběsile jako u nás reklamy. Ústřední témata? Jasnozřivá politika milovaného vůdce, národ nade vše a skvělá budoucnost pro všechny. Ázerbájdžánští vůdcové jsou vlastně dva, otec a syn Alijevovi, rodinný klan s politickou minulostí sahající do bývalé sovětské diktatury. Donedávna byl oříšek dostat se do země legálně, bez konexí a tučného dolarového konta.

Baku za svůj současný rozvoj vděčí hlavně přírodnímu bohatství, plynu a ropě. Ropa se zde těžila už v 18. století. Využívána tehdy byla jako mazivo, nebo v kožedělném průmyslu a způsob těžby byl tehdy poměrně primitivní, kdy se z vyhloubených studní vytahovala ropa v kožených vacích, které pak byly na oslech přepravovány k zákazníkům. Na přelomu 19. a 20. století byla oblast Baku zřejmě vůbec největším producentem ropy. To už se těžila za pomocí dřevěných ropných věží, přepravována byla po železnici a typickým obrazem této doby byly ropná jezírka a země nasáklá ropou, nebo přímo tryskající a vyvěrající ropa z vrtů. I dnes je v okolí Baku možné spatřit rozsáhlá ropná pole, vlastně se dá říct, že celé město obklopují, i když nejvíce se jich nachází na Abšeronském poloostrově. Postupem času se těžba přesunula z pevniny i do Kaspického moře

Hlavní město Ázerbájdžánu, Baku, drží prvenství mezi všemi hlavními městy. Jedná se totiž o nejníže položené hlavní město na světe. Za posledních 20 let prošlo výraznou proměnou, která zásadně změnila jeho panorama. Nezapadá tak ani do představ typických kavkazský měst. Během této doby vyrostly třeba v noci plápolající plamenné věže Flame Towers, futuristické Centrum Heydara Aliyeva, obchodní centrum Deniz Mall, připomínající operu v Sydney, nebo muzeum koberců postavené ve tvaru srolovaného koberce. Kontrastem k moderním stavbám je historické jádro Baku, kterému dominuje palác Širvanšáhů, pozůstatky městského opevnění, nebo Panenská věž, která je jedním ze symbolů historického Baku.

Jižně od Baku je oblast Qobustan, proslulá petroglyfy starými až pět tisíc let a množstvím miniaturních bahenních vulkánů. Sopky jsou směsicí horké vody a plynů a bublají po celý den i noc. Jícen vrcholí neklidnou, pohyblivou hladinou jemného bahna, dožluta a dohněda zbarvenou příměsí ropy. Od nejmenších, o velikosti pětikoruny, až po ty mohutné, připomínající kádě. Ve všech to tady periodicky bublá a syčí, což samo o sobě vypadá pekelně.. Jako by na obrovské, ale neviditelné plotně stály desítky hrnců a hrnečků s bublajícími hladinami, odkud stále něco utíká, jako v pohádce Hrnečku vař. Jenže kaše, co se dere ven, má šedou barvu a není vůbec horká. Bahno vyprskne nebo se vylije, sopka se zakucká, polkne, olízne se a na čas zavládne klid.

Bahenní sopky v Gobustánu se pyšní největší koncentrací bahenních sopek na světě včetně té úplně největší bahenní sopky vůbec. Je jí 410 metrů vysoká Taragaj Dagh.

Oblast připomíná měsíční krajinu. Všude se rozprostírá zaschlé šedivé bláto a celé desítky kráterů, v nichž nepřetržitě bublá řídké bahno. Neodoláme a podnikáme "koupel" v jednom z kráterů.  Zajímavé je, že bublající bahno v kráterech je úplně studené. Bahno je tak husté, že v něm lze vzpřímeně stát, aniž by člověk klesal ke dnu. Je to taková bahenní levitace. Nápad koupit ráno v Baku pětilitrové barely s vodou se ukazuje jako geniální, na pozdější smytí této lepkavé šedé hmoty. Moře vypadá na dohled, ale reálně je na umytí daleko. A tak se postupně poléváme navzájem vodou z barelů z obchoďáku. Když se nad tím zamyslím, je to skvělá taškařice, která nemá obdoby. Nejsem plavecký typ a tak si to velmi užívám.

Jednotlivé sopouchy jsou vysoké od jednoho až do několika metrů, vytékající řídké bláto pak vytváří jakási lávová pole. Nikde ani jediná zelená rostlinka, strom nebo kousek stínu, jen pražící slunce a tiše pobublávající bahno. Opravdu úžasné místo, připomínající scénu z nějakého sci-fi filmu. Bahenní sopky v Gobustánu jsou největší na světě a rozhodně stojí za vidění.

Nedaleko bahenní sopky Taragaj Dagh se ukrývá další unikátní místo, malé skalní město s jedinečnými petroglyfy (obraz vytvořený opracováním povrchu kamenu řezáním, dlabáním, tesáním a obrušováním – dle wiki.). Zachycují vyobrazení lidí, zvířat, ale třeba i lodí nebo nástrojů. Jsou jich tu tisíce a jejich výjimečnost spočívá v jejich dokonalé zachovalosti, díky mimořádně vhodným klimatickým podmínkám. Úctyhodné je i jejich stáří, nejstarší vyobrazení se datují až někam k roku 8000 před naším letopočtem. Jejich studiu se dokonce věnoval sám Thor Heyerdahl, jehož místo fascinovalo a opakovaně se sem vracel. Skalní petroglyfy v Gobustánu jsou od roku 2007 také zapsané na chráněný seznam UNESCO.

Baku je skvělým výchozím místem pro většinu výletů po Ázerbájdžánu. Samo o sobě nabízí spoustu míst k vidění a mnoho dalších je i v jeho okolí. Kromě těch výše uvedených se nabízí návštěva Aleje mučedníků s věčným ohněm, který připomíná oběti ruské intervence v lednu 1990, nedaleké Bakuské panorama, vodní kanály Little-Venice, které lákají na malou okružní plavbu v gondolách a navazující bulvár s procházkou po pobřeží Kaspického moře, nebo Military Trophies Park, což je venkovní výstava vojenské techniky ukořistěné Arménii ve válkách o Náhorní Karabach. Vodní kanály Little Venice byly vybudovány už v roce 1960, dnešní podobu mají od roku 2012, kdy prošly rekonstrukcí.  Za návštěvu stojí i zoroastriánský chrám věčného ohně Ateshgah, nacházející se na periferii Baku směrem k letišti Heydara Aliyeva. Dnes už je sice věčný oheň napájen plynovým potrubím, protože vlivem předimenzované sovětské těžby plynu ten původní plamen vyhasl, ale i tak toto místo má svou tajemnou atmosféru a dlouhou historii. Chrám byl vystaven někdy kolem 17. století, ale jako místo zoroastriánských uctívačů ohně sloužil už mnohem dříve.

Druhé největší město ázerbájdžánské město Sumgait leží asi 30 km severně od Baku. Neblaze proslulo útoky na arménské obyvatelstvo v roce 1988, což bylo jednou z rozbušek vleklého konfliktu o Náhorní Karabach mezi Ázerbájdžánem a sousední Arménií. Kolem města se nachází rozlehlé průmyslové areály, hlavně metalurgické a chemické závody. Centrum města nebo promenáda působí ale klidně, až ospale.

Pokud se vydáme od města Sumgait dále na sever, směrem k ruskému Dagestánu, po necelých 60 kilometrech dorazíme do pohoří Candy Cane. Jeho typické bílo-červené zbarvení má na svědomí vyšší obsah břidlice a železa v půdě. Oblast není nijak významně navštěvovaná, lze bez problému přijet po silnici až k pohoří a uskutečnit menší trek, jehož cílem může být například posvátná, pětiprstá hora Besh Barmaq.

Když se běžnému Evropanovi řekne Kavkaz, tak si každý automaticky vybaví nejvyšší horu Elbrus a tím vlastně i západní část Kavkazu. Ale Východní Kavkaz je prakticky neznámý a turisticky neobjevený.  Je to dlouhý horský hřeben, tvořící státní hranici mezi Ázerbájdžánem a Ruskou federací (konkrétně Dagestánem). Nejvyšší hora se jmenuje Bazardüzü dagi (4 466 m n. m.). Hory jsou v těchto místech jen řídce osídlené a minimálně dotčené civilizací. Silnice, horské hotely, lanovky nebo sjezdovky, na to zapomeňte. Najdete tu ale nádhernou a nedotčenou krajinu a také milé a přátelské obyvatele. Khinaliq je zároveň zřejmě nejodlehlejším osídlením v Ázerbájdžánu. Místní obyvatelé dokonce mluví i odlišným jazykem.

Jako začátek naší cesty do hor si vybíráme starobylou horskou vesnici Chinaliq poblíž hlavního hřebene. Vesnice je opravdu příjemná, kamenné domy, fantastické výhledy na hory a milí obyvatelé. Využíváme pohostinnosti domácích a přímo ve vesnici přespíme. Bazardüzü nebo Bazardüzü dağı (lezginsky Кичӏен сув, rusky Базардюзю) je hora na Kavkaze, rozpínající se na hranici mezi Ázerbájdžánem a Dagestánem (Ruskem). S nadmořskou výškou 4. 486 metrů je nejvyšším vrcholem Ázerbájdžánu i Dagestánu. Ráno nás v Khinaliku vyzvedává náš průvodce, se kterým se vydáme na nejtěžší část celé výpravy, výstup na nejvyšší horu země Bazardüzü. Terénním vozem sovětské výroby přejíždíme průsmyk do údolí Shahyaylag, odkud už se kocháme výhledy na čtyřtisícovky a šlapeme po svých do bace campu ve výšce  3. 250 m n. m. Odtud se pokusíme zdolat ten kopec černé hlíny, který je nejvyšší v celém Azerbajdžánu.

Pokud jste někdy přemýšleli, jaké je to sedět ve vaně plné ropy, ten pocit se příliš neliší od horké čokolády protože olej ve vaně přitékající z potrubí má teplotu 39°. V městečku Naftalan, 320 kilometrů západně od Baku na úpatí Malého Kavkazu se už stovky let těží neobvyklá místní ropa, nazývaná Naftalan. Tato ropa je prý pro komerční použití příliš hustá a na spalování se moc nehodí. Ale říká se, že má zdraví prospěšné vlastnosti, a tak se v ní lidé koupají odpradávna. To jsme si nemohli nechat ujít. Je to trochu o infarkt . Venku panuje teplota 36° a vy si leháte do vany, která má skoro 40°, ale stojí to za to.

Resort Naftalan byl založen v roce 1926, na úsvitu ázerbájdžánské sovětské éry, kdy byla fyzická zdatnost oblíbenou vášní. Přibližně 15 000 lidí ročně sem přijde posedět v koupelích s teplým olejem a nasát to, čemu místní říkají „hustá krev Země“. O naftalanovém oleji se říká, že zmírňuje více než 70 onemocnění kůže, kloubů a kostí. Používá se jako dezinfekční prostředek, protizánětlivý prostředek a dokonce jako anestetikum.

Místní obyvatelé již dlouho vědí o terapeutických výhodách oleje Naftalan. Nejstarší záznam pochází z 12. století, kdy ázerbájdžánský básník Nizami Ganjavi napsal, že se vyváží do sousedních zemí prostřednictvím karavan obchodníků. Legenda praví, že jeho léčivé vlastnosti byly poprvé objeveny, když velbloud z karavany onemocněl a zůstal zde.

Velbloud se převalil do olejové tůně, a když se karavana po týdnech vrátila, stvoření objevil jeho pastevec jako plně zotavené. Ve 13. století italský objevitel Marco Polo napsal v „The Travels“ olej používaný k „pomazání velbloudů při kožních onemocněních a k jiným účelům; z toho důvodu pro něj lidé přicházejí z velké dálky.“

Zahřátá ropa je nepopiratelně voňavá, ale zatímco někteří si stěžují na zápach, ve skutečnosti to není tak silné. Každá koupel trvá 10 minut, přičemž léčebné kúry trvají od tří dnů do tří týdnů. Pacienty i personál neuvěřitelně šokuje, že jsme tady jen na jeden den. Upřímně si s touto informací neumějí poradit a vůbec nedokáží pochopit a přijmout, jak jsme mohli přijet na tak krátkou dobu, do tak skvělého místa. Vanu si můžete napustit poloplnou, nebo ji můžete napustit až po krk – vše záleží na předpisu vašeho "lékaře". Pokud se nedoporučuje celotělová koupel, existuje zařízení pro aplikaci ošetření lokálně na ruce a nohy.Pokoušet se něco dělat sami je přísně zakázáno a upřímně řečeno nemožné, protože pohyb v obrovské louži ropy je přirozeně velmi kluzký. Po dokončení procedury vám asistent pomocí škrabacího kartáče pomůže odstranit vrstvu oleje a poté vás zavede do sprchového koutu. Odstranění oleje vyžaduje značné množství mytí a drhnutí a vůně přetrvává.

Proč jet do Azerbajdžánu? Ocituji slova od expe "Ázerbájdžán je zvláštní země. Směs Turecka, Persie, postsovětského režimu a čerstvě nabytého ropného bohatství. Hornatá země s divokou přírodou s bahenními sopkami, věčně hořícími plameny nad ložisky zemního plynu, mohutnými horami, chudým venkovem, ale i pohádkově bohatým Baku s nablýskanými mešitami a mrakodrapy. Země, kde se můžeš vykoupat v moři (i když falešném), v termálních vřídlech, ale taky v ropných koupelích. Země, kde můžeš obdivovat staré karavanseráje a okázalé chánské paláce, ale také nasávat atmosféru malebného venkova skrývajícího se pod zasněženými štíty Kavkazu. Země, která se otevřela pro cizince relativně nedávno, a proto tam není přecpáno". Jen dodám, že těch 36 stupňů jsem dokázala přežít jen díky osvěžujícímu Ayranu. Na území Ázerbájdžánu je totiž v nižších polohách poblíž Kaspického moře subtropické až tropické podnebí, Ayran je nápoj vyráběný z jogurtu a vody. Ano, takhle banální to je. Výsledek je ale neuvěřitelně osvěžující a lahodný. K těmhle dvěma surovinám se občas přidává i troška soli, což je vlastně originální způsob konzervace jogurtu. A kromě jiného... Kde na světě se Vám podaří vykoupat se v ropě a vydávat to za lázeňskou proceduru, že jo.

PS: Děkujeme moc Lucii Plicové za skvělý článek s fotkami, který byl převzat z jejího blogu www.zkomfortnizony.cz