Moje léto začalo mizerně. Měl jsem proto velkou touhu něco změnit. Třeba se spontánně sebrat a vyrazit někam daleko se skupinou úplně cizích lidí. Pro introverta, který si výpravy vždy aspoň trochu dopředu plánuje, docela nekomfortní situace. Rád se ale překonávám. O cestě jsem věděl jen tohle: Jedeme na Faery, což jsou ty zelené ostrovy s ovcemi. Bude nás asi 10. Bára, která to vede, je na Jamajce, ale snad to stihne zpátky. A já potřebuju dokoupit tak polovinu výbavy. Jo a nesmím se nakazit covidem. Jasné jako facka!

Na letišti naši dobrodružnou náladu ještě trochu tlumilo nevyspání. To je tak, když odlétáte v šest… Banánový chlebíček, coby občerstvení na palubě, už každopádně odstartoval tu správnou rebélii emocí. Minimálně do chvíle, než jsme po dosednutí na faerském Vágaru zjistili, že jedna krosna zůstala v Kodani. Ano, ta moje. Díky bohu, že na ostrovy lítají asi tak dvě letadla denně a my dorazili tím dřívějším. Nezbývalo, než se pro batoh večer vrátit.

Upozornění! Než budete číst dál, pusťte si pro navození atmosféry tenhle faerský song.

Dobýváme ovčí zemi

Vypadá to jako lehce tragický úvod, ale ne. Hned během prvního treku jsem hodil všechny starosti za hlavu, protože se před námi objevilo tohle...

Masakr, co? A to byla zatím jen demoverze dalších výšlapů. Nevnímal jsem ani fakt, že na první déšť jsme čekali sotva 30 minut. Co jiného ale chtít od země, kde prší v průměru 250 dní v roce. Naštěstí nejsme z cukru. A měli jsme dobré pláštěnky. Já si ji teda musel zatím půjčit.

Jestli bych měl mimochodem vypíchnout tři věci, které si na tuhle expedici pohlídat, tak jsou to rozhodně kvalitní pohorky — terén sice není extra náročný, jenže boty jsou základ (samozřejmě s dobrýma ponožkama). Teplejší spacák, zvlášť kdybyste jako my vyrazili až začátkem září, protože u moře je v noci fakt chladno. Věřte mi, podcenil jsem to a pocítil na vlastní kůži. A právě ta pláštěnka. Jestli mi řeknete, že vám na Faerech nepršelo, tak buď lžete, nebo jste životní klikaři.

Doma bych naopak s klidným svědomím nechal trekové hole, opalovák a plavky. To ale jen tak na okraj. Zpátky do přírody.

Po každém výletě jsem si říkal WOW, už to nemůže být lepší, tohle Bára fakt vybrala parádně. Jenže ono to vždy lepší bylo. Od pohodové procházky k jezeru nad mořem, které můžete vidět na druhé fotce, se krása krajiny jen stupňovala a kdybyste se mě opakovaně zeptali na nejlepší okamžik výpravy, dost možná bych pokaždé zvolil něco jiného.

S malým náskokem u mě vede jeden z posledních treků na nejsevernější cíp Faerů Enniberg, pro jednoduchost jsem si ho překřtil na Edinburgh. Občas mám totiž paměť jako zlatá rybka, zvlášť u jmen. Terén byl náročnější a stoupání prudší. Slušná zkouška pro naše kolena. Cestu nahoru, natož pak dolů, jsem si tím pádem moc neužil, o to větší ale bylo zadostiučinění z dobytého vrcholu. A výhledy z něj…

Stejně nadšeně bych ale mohl popisovat jakýkoliv jiný trek.

Krásný přechod mezi vesničkami Saksun a Tjørnuvík, kde jsme zažili snad nejsilnější vichr, co pamatuju. Útesy Dunnesdrangar, které se nám ukázaly až co jsme sestoupili pod hustou mlhu — tak úchvatné, že jsme se k ním poslední den museli vrátit. Anebo maják Kallur a vůbec celý ostrov Kalsoy se svými úzkými tunelíny, Tulení ženou, nejznámější postavou faerských lidových pohádek, a taky ovcemi, které pózovaly na fotkách, jako kdyby to pro ně byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Ovcí je tady mimochodem třikrát více než lidí, kolem 120 tisíc, a na jejich hov… exkrementy šlápnete všude. A často.

Stmelily nás Corolly

Nespornou výhodou Faerů je jejich velikost. Teda spíše malost. Ze severu až na jih největšího ostrova Streymoy se autem dostanete zhruba za hodinku. A auto tady opravdu oceníte. Nedoveze vás sice všude, jsou ostrovy, kde se musíte spolehnout na vrtulník nebo trajekt, je to ale velká pomoc. Zvlášť když chcete během týdne vidět vše, co tahle dánská enkláva nabízí.

Vlastně se při tom cestování pak nemusíte ani nijak honit. Naše výjezdy, plánované na devátou, ale realizované flegmaticky po jedenácté, jsou toho jasným důkazem.

Konkrétně naše auta si přitom zaslouží speciální zmínku. Nebudu mluvit za tým zlaté střely, ale naši bílou Toyotu jsme si převzali s výbavou, za jakou by se nemusel stydět ani Mercedes té nejvyšší třídy. Schválně:

Kristian, přátelský majitel kempu Giljanes, který nám auta zajistil, sice nechápal, jak se to mohlo stát, osobně bych ale řekl, že to udělal schválně. Vytušil, že se jako skupina tolik neznáme a auta v modelech sestav si sám určitě pomohou utužit vztahy.

Povedlo se.

„Kdokoliv jiný by mi hned volal, ať pro ně dojedu, ale Češi si to prostě opraví sami,“ říkal nadšeně ve chvíli, co jsme mu popisovali provizorní opravu spadlého výfuku — přivázali jsme ho kabelem od nabíječky telefonu a vydržel až do konce.

Kdo ví, třeba jednou náš kabel poveze i vás.

Díky Expe, stálo to za to!
Během expedice se nám splnilo vše, co jsme si přáli. A několikrát i to, bez čeho bychom se obešli — mokré boty, voda ve stanu, pády, nebo mlha, která vám skryje výhledy klidně na celý den a neustoupí, ani kdybyste se stavěli na hlavu. Pozitiv bylo ale o mnoho víc.

Někteří z nás dokonce zahlédli tuleně (já ne).

Nezvládli jsme v podstatě jen pozorování slavných papuchalků. Chvíli před naším příletem se totiž vydali do teplých krajů, takže jsme hnízdiště na ostrově Mykines vyměnili za návštěvu hlavního města Tórshavn. Mořské papoušky tam měli taky, i když jen vycpané v muzeu.

To je ale v zásadě jediná drobnost, která by nás snad mohla mrzet, protože jinak to byla parádní jízda. Punková a se super lidma.

Jo, jestli se něco na naší expedici fakt povedlo, pak to bylo složení skupiny. Vítali jsme se jako deset podivínů ze všech koutů Česka a loučili se jako kamarádi, kteří by spolu neváhali vyrazit znova. To je koneckonců asi jeden z hlavních důvodů, proč vyrazit na cesty právě s Expedičním klubem. Je dost dobře možné, že se nám to ve stejné sestavě víckrát nepovede. Tak jako tak ale budu na tuhle "frajerskou partu" dlouho a hrozně rád vzpomínat.

A to i přesto, že mi vyhodili vložku z boty do koše… Přitom stačilo normálně říct, že smrdí.

Moje léto bylo super!

PS: Když upřete pohled na vrcholek za námi, určitě tam někde spatříte našeho pronásledovatele Hranáče. Myslíme na tebe, kamaráde!

Děkujeme moc za text Danielu Šáchovi a Danielu Bžunkovi za krásné fotky!