Předchozí odstavec je vlastně promluva mého já směrem k mojí chatrné vůli, která se takto snaží bojovat s prokrastinací, ve skutečnosti samozřejmě neproběhl. Něco podobného jsem asi potřeboval udělat 150 m pod vrcholem, kde jsem otáčel a prohrál svou bitvu o vrchol, ale pojďme to vzít hezky popořadě...

Zhruba před 14 dny jsme se vrátili z expedice na 13. nejvyšší horu světa zpátky do naší malé zelené kotliny mlékem a strdím oplývající. Zase jednou se můžeme naplno radovat z maličkostí všedního dne, které jsou jinak samozřejmostí.

Třeba taková sprcha, hotový zázrak! Člověk otočí kohoutkem a hned teče voda. Teplá nebo studená přesně podle gusta. Vítám taky splachovací záchod, který nehrozí zhroucením kamenů a pádem do jeho útrob, nebo fakt, že mi není permanentně kosa na nohy, protože všechno není postavené na čistém ledu pokrytém kameny. Zkrátka člověk je vždycky trochu naměkko, když přijede z hor domů a lehne si do své postele. Zvlášť když je to po 40-ti dnech strávených v Pákistánu.

Název Gasherbrum v překladu z místní řeči znamená Krásná hora. O tom, že je opravdu krásná není pochyb, ovšem výstup na ni rozhodně není vždy jen krásný. Dokonce bych řekl, že většinu času krásný není. Stojí za ním totiž spousta dřiny, rizika, bolesti hlavy, zimy a spalujícího horka. Vylézt osmitisícovku tkví především v trpělivosti, vytrvalosti a schopnosti dlouhodobě snášet diskomfort.

Vedoucí Martin nám stále opakoval: „Lézt na osmičku je mistrovství světa v čekání.“ Chce to opravdu notnou dávku odhodlání, železnou vůli a především žádné pochyby.

Překonávání překážek k vrcholu začalo mnohem dříve než si kdokoliv z nás představoval. Vlastně to, že se celá akce uskutečnila, je malý zázrak a už naše přistání v Islámábádu bylo svým způsobem vítězství. Dva měsíce nejistoty před odletem, které byly těžkou zkouškou naší motivace, jen krátce shrnu, i když by vydaly na samostatnou trilogii.

Jádro pudla byla samozřejmě epidemiologická situace. V Pakoši na jaře řádila 3. vlna moribundusu, což vedlo k sérii opatření od lockdownu jednotlivých provincií až po úplné uzavření země a zrušení leteckého spojení. S napětím jsme každý den sledovali, jak se to vyvine a dostávali jednu ránu za druhou. Uzavření země kvůli náboženskému svátku, omezení letecké dopravy o 80 %, přidání ČR na seznam zemí, které mají zákaz vstupu, nutnost očkování všech členů expedice a nakonec rušení letů týden předem.

Bylo toho hodně, všem nám přibylo pár šedivých vlasů a nebýt opravdu velkého odhodlání, chuti poprat se se všemi problémy a zdravé „nasranosti“ na moribundus, dávno bychom to zabalili. Když zhruba týden před odletem vyjmuli ČR ze seznamu odpadlíků (na naši žádost), přišla vlna euforie a konečně jsme začali věřit tomu, že se tam dostaneme. Že pojedeme na osmitisícovku! Na takový výlet do hor se člověk připravuje měsíce dopředu, fyzicky i mentálně. Když ovšem nevíte do posledního týdne, jestli vůbec odletíte, je to stres nejen pro vás, ale taky pro vaše blízké. Všichni si s námi užili svoje a patří jim naše díky, že to vydrželi.

Po takřka dvou dnech cestování jsme po ose Praha – Istanbul – Dubaj – Islámábád přistáli v cílové destinaci a chvíli přemýšleli, jestli nejsme omylem v Tokiu. Čekala nás totiž delegace s obřími kyticemi a velkou slávou. Welcome to Islamabad! Po takto krásném přivítání agenturou jsme po čtyřech hodinách spánku znovu nasedli do airbusu Pakistan international. Letové podmínky byly naštěstí dobré, a tak jsme nemuseli podstoupit dvoudenní martýrium v podobě Karakoram highway a jako bonus jsme měli mocnou Nanga Parbat jako na dlani!

Long story short, pak následovalo zhruba tohle: Přistání ve Skardu, přejezd džípy na hotel, brífink s agenturou, brífink s vládním zmocněncem, brífink se styčným důstojníkem armády, vydání permitu, zaplacení více než 1 000 000 Kč v hotovosti, zasloužený spánek, doplnění zásob v ulicích Skardu, balení a vážení bagáže, poslední večeře, mangový milk šejk a brzký ranní odjezd džípy do Askole a dál údolím až na začátek legendárního treku přes ledovec Baltoro.

Až dosud jsme byli v civilizaci a řešili logistickou část výpravy a všechny nutné oficiality. Dopravit výbavu a zásoby přes půl světa už zdaleka není taková výzva jako před 60-ti lety, ale pořád to dá docela zabrat. Když po tom všem člověk vystoupí z džípu, protáhne si nohy a nadechne se čerstvého horského vzduchu s vědomím, že to má za sebou a v následujících dnech ho čeká jeden z nejkrásnějších treků planety s výhledem na monumenty jako Masherbrum, Gasherbrum IV nebo K2, je to k nezaplacení.

Baltoro trek jsme nakonec zvládli během 5-ti dní a stihli za tu dobu vymyslet dalších 5 expedic. Uli Biaho, sousední Great trango tower, pak dvoják Broad peak a K2 a nakonec obávanou Chogolisu, kde navždy spočívá velikán Herman Buhl. No a jako bonus, když budeme rychlí, bouchneme i Shining wall na G4! Taková ta místní klasika, žádný velký sousta, že jo…

Je to pastva pro oči a fantazie tady pracuje na plné obrátky. V hlavě se ti honí příběhy prvovýstupů, které znáš z knih a přemýšlíš, jaký to byl asi pocit pustit se do slézání těchto stěn, když jen pohled na ně tě naplňuje posvátnou hrůzou.

BC Gasherbrumu se nachází na rozhraní dvou ledovců - ledovec Gasherbrum a Abruzziho ledovec. Unikátní je tím, že je společný pro 2 osmitisícovky. Gasherbrum I (Hidden peak) a Gasherbrum II (nebo taky K4). Tohle samozřejmě neuniklo pozornosti a ambicím naší výpravy, a tak se od začátku otevřeně mluvilo o možnosti “dvojáku”, tedy výstupu na obě hory. Plán byl jasný - aklimatizace a výstup na GII a pak rychlý výstup na GI, který je technicky náročnější a nebezpečnější. Vliv mocného moribundusu však sahá i do nejzazších koutů planety, a tak i letošní sezóna v Karakoramu byla specifická a plány se měnily.

Dorazilo méně expedic a především zde chyběli nepálští šerpové, kteří si každou horu doslova podmaní a nekompromisně prošlapou a zafixují celou výstupovou trasu. Díky jejich absenci tak vznikaly zajímavé situace. Všechny expedice se postupně vypravily nejprve do C1 na první aklimatizační etapu přes ledopád, a pak se vesele vrátily zpět do BC, kde trpělivě vyčkávaly, než jim někdo prošlape stopu a zafixuje lana do dalšího výškového tábora.

Filozofickou debatu o smyslu a podstatě horolezeckého sportu, kterou tenhle přístup nabízí, si teď raději odpustím. Musím ale podotknout, že to byl zdroj mnoha konfliktů, jako: kdo vynesl kolik fixních lan, kdo prošlapal stopu, kdo fixoval cestu atd. Někteří se zkrátka svezli na vlně a někteří si to vydřeli. Tak to ale v horách dneska chodí.

Co se týče naší výpravy, myslím, že můžeme odejít se vztyčenou hlavou. Prošlapali jsme cestu z C1 do C2 přes Banana ridge (nejexponovanější úsek výstupu) a natáhli pár set metrů fixních lan mezi C2 a C3. Nutno dodat, že v tomto úseku hory bylo nejvíce sněhu, a tak náš pokus prošlapat cestu až do C3 ztroskotal ve výšce 6800 m, když jsme se brodili do půlky stehen, spaloval nás sluneční žár a rostlo lavinové nebezpečí. Vyčerpaní a zdeptaní množstvím čerstvého sněhu jsme museli předat štafetu dalším.

Následující den se nás část vrátila do BC a část pokračovala nahoru. Rakouským lezcům se podařilo dokončit cestu do C3, a tak Joža s Pavlem Burdou vylezli mezi prvními až do výšky 7000 m a strávili tam noc. Bohužel se na tomto úseku následně urval kus seraku a strhnul námi pracně natažená lana, a tak místní borci museli úsek předělat a znovu zafixovat. Tím se otevřela celá cesta z BC až do C3 a zbývalo nám 1000 m k vrcholu. Aby se předešlo dalším konfliktům a zvýšily se šance na úspěch, udělal se v BC brífink, kde se všichni dohodli na společném postupu při útoku na vrchol.

Celý výstup, od příchodu do BC, nám trval 22 dní a byl rozdělen na 3 etapy. Během toho jsme postavili 3 výškové tábory C1 (5900 m), C2 (6400 m), C3 (7000 m) a vynesli několik set metrů fixních lan a desítky kg vybavení. Po každé etapě jsme se vrátili do BC na pár dní zregenerovat, což se nám dařilo hlavně díky skvělému kuchaři Zahirovi a jeho pravé a levé ruce Rafimu a Kartoflimu. V polních podmínkách předváděli tak famózní výkony, že jsme jim často dlouze a hlasitě aplaudovali. Navíc to byli veselí chlapíci, kteří v BC dokázali vytvořit téměř domáckou atmosféru. Těžko se odtud odcházelo.

První úsek z BC do C1 vede přes nebezpečný ledopád plný trhlin a ledových bloků, které se čas od času zhroutí a cesta se tak neustále mění. Byl to zároveň úsek nejnáročnější na psychiku, protože působí nekonečně a úderem deváté ranní se za hezkého počasí mění ve spalující výheň, která z člověka doslova vysává energii. Na tomto úseku je nutné překonat 800 vertikálních metrů, které rozhodně nejsou zadarmo. C1 leží na široké ledovcové pláni a bez problémů se sem vejdou desítky stanů.

Druhý úsek z C1 do C2 vede přes již zmiňovaný Banana ridge - ostré exponované žebro, které končí 70° svahem a přechází v krátký hřebínek, ostrý jako žiletka. Na jeho konci je nutné slanit zhruba 20 m ze seraku do sedýlka, kde se nachází C2. S trochou štěstí se zde vejde zhruba 20 stanů.

Cesta z C2 do C3 vede přes strmý ledovcový svah zvrásněný trhlinami a seraky, na kterém leží velké množství sněhu. Spolu s ledopádem mezi BC a C1 je tohle určitě objektivně nejnebezpečnější část. Kromě zmíněného seraku se pár metrů pod námi utrhla i lavina. Z dálky to vypadalo jako poměrně nevinná sprška sněhu, ovšem když jsme místem procházeli, zjistili jsme, že výška sněhu v odtrhu byla kolem 1 m.

Odhad velikosti a vzdálenosti tady trochu selhává vzhledem ke gigantickým rozměrům všeho kolem. C3 se nachází ve výšce 7000 m na šikmém platu pod skalnatým hřebínkem a jsou odsud famózní výhledy na ledovec a celou skupinu Gasherbrumů I - VI kolem.

Zbývá už jen poslední úsek z C3 na vrchol a celý výstup na GII je za námi. Vrcholová etapa má převýšení poctivých 1035 m a vzhledem k tomu, že magická hranice 8000 m je na dosah, je to opravdu slušná porce. Úvodní pasáž vede přes skalnatý pás s jednoduchým mixovým terénem zajištěným fixními lany. Pokud na vrchol vyráží větší počet lidí, zcela určitě se zde budou tvořit fronty, což ve 3 hodiny ráno v -20°C rozhodně není žádná hitparáda.

Přestáváš cítit prsty na nohou, zoufale bys je chtěl rozhýbat, ale 10 mátoh sunoucích se po fixu před tebou ti v tom svým šnečím tempem brání. K tomu ještě hypoxií zastřená mysl dovolí naprosto zkratovité omyly jako například tento:

Dolézáš na konec fixu ke sněžné kotvě a přichází na řadu rutinní úkon - vycvaknout pojistnou karabinu z jumaru a nasadit ho na další lano. Jemná motorika ve výškových rukavicích moc nefunguje, a tak nevíš, co s malou karabinou jiného než si ji strčit do úst. Zlomek vteřiny stačí, aby sis uvědomil svou fatální chybu, ale je pozdě a tvůj jazyk pevně přimrzá ke karabině. Zoufale ji vytrháváš a hned cítíš dobře známou chuť železa a bílou stopu skrápí rudé krůpěje. Následující 3 h pliveš krev a sklízíš posměch za svou školáckou chybu.

Po mixovém úseku, teď zrovna zbroceném mou krví, následuje větrné plató ve výšce 7400 m, kde se občas staví C4. Je to ovšem tak nehostinné místo, že nás to ani na okamžik nenapadlo. Odtud navazuje dlouhý vyčerpávající traverz pod vrcholovou pyramidou až do sedla v 7700 m a následně tvrdý firnový svah pyramidy a ostrý hřebínek k vrcholu.

Ten vám bohužel detailně nepopíšu, protože jsme se spolu s Filipem otáčeli ve výšce 7880 m (respektive byli jsme otočeni Martinem) po tom, co nahoře začal foukat vítr o rychlosti kolem 100 km/h. Já už jsem tou dobou měl za sebou dlouhý boj s výškou a dehydratací, který začal někde v půli traverzu, a tak jsem ani neprotestoval (na rozdíl od Filipa, který měl chuť se o vrchol ještě porvat). Čest naší expedice však zachránili kluci - Martin Ksandr, Pavel Burda a Josef Zajac, kteří stanuli na vrcholu Gasherbrumu II!

Následovaly 2 dny sestupu, které většina z nás asi ráda ze vzpomínek vytěsní. Všichni jsme byli prošití a není se moc čím chlubit, ale zvládli jsme to ve zdraví. Highlight byl jednoznačně shledání s klukama z kuchyně, kteří nám přišli naproti do ledopádu a přinesli nám čaj a sušenky a pak nepředstírané nadšení, že nás vidí živé.

Z celkového počtu 9-ti lidí se tedy na vrchol podívali 3 z nás. Já s Filipem Vítkem jsme vrcholové ambice pohřbili 150 m pod vrcholem a Lukáš Beránek v úmorném traverzu pod vrcholovou pyramidou ve výšce kolem 7600 m. Zbytek výpravy, tedy Dan Born, Pavel Láznička a Petr Glettnik, se z rozličných důvodů rozhodli ukončit výstup po etapě do C2. Věřím však, že pro každého z nich to byl taky životní zážitek a rozhodně této zkušenosti nelitují.

PS: Děkujeme Danovi Bornovi za skvělé fotky!