Protože si potřebuju nechat nějaký historky k pivku (který mám fakt rád a moc mi chybí) a na osobní setkání, nebudu tady psát o 4 denním treku do basecampu, na kterým jsme brodili nespočet řek, u kterých by máma určitě jen řekla: “No Dando, tak to si děláš prdel”. A taky jak jsme zabili 3 dny rezervy si nechám na jindy.

Hodim sem pro inspiraci pár otázek “na potom”:

Takže k věci:

Je jedna ráno, budík zvoní, škola končí a je náhle svěží, bláznivej den… Tak to fakt ne. Dneska se bude brečet.

Ke snídani do sebe cpu 1 000 kalorií ve formě lyofilizovaných těstovin s boloňskou omáčkou. Nandaváme mačky a dělíme se do dvou lanových družstev. Je vrcholovej den. Jedinej na následující týden - počasí horu zavře a na vrchol se nikdo nějakou dobu nepodívá. Takže dneska nebo nikdy.

Původně bylo v plánu využít výškovej tábor ve 4 600 a nechat si tak na další den menší dávku. Počasí tuhle možnost ale nedalo, museli jsme teda zmáčknout dva dny do jednoho. Peklo.

Všechno se zdálo surrealistický - jako by to nebylo real - nohy se motaly a pocit jistoty ve mně vzdáleně vyvolávala jen skutečnost, že když spadnu nebo něco, další 4 kluci na mém laně mě podrží. Po pár hodinách a pár dalších stovkách vejškovejch metrů přišly křeče v břiše - takový, co vás pokládaj na zem, takže všechny pauzy na nabrání dechu jsem se ještě svíjel bolestma břicha. No a pak nesmíme zapomenout na bolest hlavy a nedostatek kyslíku, díky kterýmu člověk neudělá víc než 20 kroků najednou.

Celkem nezapomenutelný pocity. Člověk bojoval sám se sebou jak nikdy. Připadal jsem si jako sklenice od Nutelly - bylo zřejmý, že jsem na dně, ale snažil jsem se škrábat dál. Nevim, jestli je to jen věc rodiny Bornovy, ale mně se tohle přirovnání zdá fakt moc přesný.

Když jsem ale zahlídl vrchol, bylo tohle všechno jedno. Už jen kousek utrpení a je to doma. Nejvyšší vrchol kontinentu. Jsme jedni z 30 % lidí, co úspěšně dosáhnou severní cestou vrcholu.

A všechno tohle když jsem si začal v hlavě říkat, tak jsem se začal smát. A brečet. A bylo to super. Pocit jako žádnej jinej, prostě čistý štěstí.

Teď už zbýval “jen” několikahodinovej sestup do BC.

Jen teda cestou na vrchol z naší 10 členný expedice odpadli 3 členové - 3800, 4800 a 5300. Příště to vyjde klucí! 🧗🏻‍♂️

Noc po výstupu jsem se probouzel v loužích. Nemohl jsem spát na boku, protože mi tak netekly rty, že nešla zavřít pusa. Po dlouho odkádaném vyhrabání se ze stanu jsem ale viděl bandu oteklejch týpků. Tak jsem měl fakt radost. Všichni jsme dostali bídu. Hroznou. Hnis člověku tekl odkud jen šel a rty vypadaly jak po trojnásobným botoxu, co se fakt jakože nepovedl. Zdá se, že kombinace mrazu, větru a slunce v 5000 dá kůži fakt co proto. Krásně nateklý rty se postupně přeměnily v opary a nosy se přidaly - aby se neřeklo viď - a teďko teda putujeme ruskem jako ti největší krasavci. Dal bych sem fotku, ale trochu se bojim.

Když jsme šli na vrchol, vědomě jsme podstoupili nějaký objektivní rizika. Když jsme ale sedli do UAZu s ruským dědou, netušili jsme, do čeho jdeme a že čistý trenky, který si někteří vzali, byli vlastně hrozná zbytečnost.

Vybavil jsem si dokument o “nejnebezpečnější” cestě, která je myslím v Peru, tenhle titul ale určitě získala jen proto, že kavkazskou pekelnou stezku by se nikdo neopovážil nazvat cestou. A až náš ruskej dědula natáhne bačkory - dávám mu tak 3-4 cesty - tak už si tamtudy nikdo netroufne jet.

Použiju teď dvě citace, který si myslim lehce pomůžou atmošce: “Borci, tohle jestli přežijeme, tak se zjebeme.” a potom jedna odlehčenější: “Martin, tohle kdyby táta věděl, tak na tebe podá žalobu.”

Po najetí na asfaltku jsme týpka museli poprosit o pauzu na vydejchání.

No co už ale. Jsme naživu a jsme fakt šťastný.

Může se to celý zdát jako zbytečný, ale jakmile k těmhle pocitům člověk jednou přičichne, tak je to jak první dávka peří - všichni to známe, viď. No a stejně jako tvrdý drogy, i na takovejhle věcech se dá bejt závislej. Takže teďko je třeba vymyslet, co dál. Je tu jeden projekt na příští zimu, ale ten si pak zaslouží sólo představení. Takže teďko jen vim, že potřebuju vejš.