Takže příběh první.

Je mínus pětadvacet, rozbalujem stany a snažíme se z kartuší dostat plyn pro uvaření čaje a večeře. 6 lidí ze skupiny podlehlo pokušení a vydalo se nocovat do nedalekýho baráku. To ale neni vůbec dobrodružství. Zachumlávám se teda do spacáku, nandavám péřový papuče a balim foťák s termoskou do bundy. Teplo mě dneska asi nečeká. V noci padla teplota pod mínus třicet, což už se nebezpečně přibližuje hodnotě “Extrém” na obalu mýho spacáku.

Zajímavý na spaní v takový zimě je, že člověk je ve spacáku úplně uzavřenej, což ve mě překvapivě vyvolávalo klaustrofóbní pocity. Vždycky, když jsem se vzbudil zimou, začal jsem panicky hledat kudy se nadechnout. Nepříjemný. Slyšel jsem o lidech, co spí ve spacáku s nožem, aby ho mohli rozpárat, kdyby se jim nedařilo otvor najít. Tak alespoň nejsem jedinej posera.
Každopádně. Ráno rozhodně nebylo moudřejší večera. A byla snad ještě větší zima. Zmrzlej jak rampouch jsem chtěl začít vařit. Kartuše už ale nedala vůbec nic, takže snídaně se nekonala.
Z předešlých dní jsem měl prodřený svý “základový” rukavice a některý prsty teda byly při ranním balení věcí na mrazu. Všiml jsem si, že trošku bělaj. Večer se mi to potvrdilo. Mám svý první omrzliny a to je něco jako první pusa ve světě horalů. ❤️

Příběh další.

Jak už to v horách a přírodě bejvá, potkáváte bivaky - tedy místa, kde můžete zdarma přečkat noc, ve Finsku je to ale next level věc. V každým srubu, kde jsme spali, byl plynovej vařič, peckový kamna, tuna dřeva, nějaká forma spacího nábytku a suchej záchod opodál. Prostě paráda.
Teďko se ale zaměřim na jeden z 5 srubů, co jsme využili.

Jsme v národním parku, 150 km na všechny strany ani stopa po civilizaci (takže něco jako Brno 🙃). Teda krom několik kilometrů vzdálených hranic s Ruskem, nad kterými poletuje hlídkovej vrtulník. No a prostě je tu srub. Krásnej, velkej, čistej srub. A krom naloženýho dřevníku a záchodu je tu další baráček - sauna.

Na tomhle místě máme v plánu zůstat 3 noci, což je pecina. Při prvním obhlížení terénu jsem fotil, co se dalo a podařila se mi pro mě už klasická věc - spadnout do potoka. Nebylo to teda tak drsný jak posledně v Rumunsku, ale i tak. Bylo -15 a já se propadl ledem. Bylo to při focení, ale co by člověk pro TU fotku neudělal, viď.

Koupačka v patnácti pod nulou ale furt nebyla vončo. To přišlo až po saunování, když teplota padla k třicítce a vy vyběhnete z 90ti stupňový sauny a skočíte do potoka. To je pak teprve paráda. Pecka byla, že než člověk stihnul doběhnout z potoka do chaty stihly se na hlavě udělat rampouchy. Měli jsme s sebou doktora, kterej určitě požehnal rozumnost těhle věcí, takže to bylo zdravý. Snad.

Proč jsme ale tady?

Naložit boby, navlíct sedák a jde se. Třiceti kilový zavazadlo se za mnou táhlo jak smrad. Možná teda spíš s mým smradem, vzhledem k dlouhodobý absenci sprchy.

Do Finska jsme jeli za účelem přejít zamrzlý jezero Inari, což se nám povedlo za čtyři dny bez větších komplikací. Jen mé zavazadlo v podobě obří hokejový tašky na pidi dětských bobech bylo úplně „velký špatný”, jak by řekla Jolanda. Na každém hrbolu se převracelo a dřelo o všudy přítomný sníh, což ve mě probouzelo nepoznanou agresivitu. Začal jsem svému břemenu teda říkat „kunda”. Myslim, že náš pan prezident by mi to označení pochválil.

Po přechodu jsem s Honzou stopoval zpátky k autu, abychom mohli nabrat skupinu a fičet dál. První auto nám zastavilo dřív, než jsme stihli sbalit věci na cestu. Takže jsme oba vzali jen věci nezbytný k přežití: péřovka a termoska. Sranda pak byla, že jsme se ocitli uprostřed ničeho a byli jsme pak prostě dva polární lišáci bez batohu, jen s termoskou v ruce na cestě od nikud nikam. Prostě takový lidi, kterejm chceš zastavit. Nakonec se nám ale k autu podařilo dostat. 💪

Každodenní věci se v mrazu stávají mnohem zajímavější, jako třeba čištění zubů bez tekoucí vody.
Namáčet kartáček před čištěním je zbytečnost, to víme, potom vytlačíte zmrzlou pastu a jde se na věc. Po dokonání čištění vymácháte kartáček ve sněhu, sněhem otřete pusu a pak se prostě s chutí napijete ceněného čaje. Chuťovka.
Potom jsou tu takový maličkosti s jídlem. Třeba že i šunka může křupat. Nebo fakt, že zmrzlej tuňák není moc dobrej. Ultimátní řešení, na který jsem vlastně moc pyšnej, byla hra, který říkam: “propij se k ňamině”. Hrála  se tak, že jsem vzal plechovku tuňáka, hodil ji do víčka termosky s čajem a v klidu jsem popíjel. Když bylo všechno vypito čekal na mě krásně rozmrzlej tuňák ready na jídlo.

Pak už asi jen klasika s elektronikou: foťáku přestal fungovat stavovej display, nebo teda některý segmenty, závěrka zněla jak kdyby měla rakovinu a telefon se po vytažení z náprsní kapsy vybíjel rychlostí deset procent za minutu.

Famfrlík mi neomrznul, název článku je click bait.
Polární krajina je něco neuvěřitelnýho. Přes den má nebe úplně jinou barvu než u nás, ta modrá tu je prostě hezčí. A když vidíte stádo sobů opodál, taky to je celkem zajímavý. No a po západu slunce se teprve začnou dít TY věci. Buď jsou jen parádně vidět hvězdy a nebo na obloze plápolaj takový ty zelený šmouhy - polární záře tušim.

Při putování Finskem se splnily všechny moje očekávání a jsem teda teďko mega spokojenej. To mi snad nějakej týden vydrží.
Byla to skvělá akce a já ti, Honzo, ještě jednou děkuju.

Článek jsme si vypůjčili z Danova blogu - díky!