Do zájezdu bylo asi půl roku a tak jsem se nenechala odradit ani plánem zájezdu s každodenním výběhem zdolávajícím od 1 000 metrů převýšení – jak nahoru tak i dolu. Pořádné hory už jsem dlouho neviděla, takže jsem tušila ze příprava bude náročná, protože jsem ale zdědila kromě lásky k horám také silnou vůli zdolat kde co, nedělala jsem si s tím hlavu.
Od mé cesty na Zanzibar mě začal na cestách doprovázet skladný a vždy dobře
naladěný parťák tučňák. Z trailového běhaní sice nadšený nebyl, ale jako podpůrný tým je k nezaplacení. Po každém výběhu na mě čekal v teple auta s vychlazenou kolou, něčím k snědku a suchým oblečením a žlutým úsměvem na zobáčku.

Už když se začala naše skupina běžců seskupovat na letišti ve Funchalu pobavilo mě, že na české výpravě přiletěla pouze polovina skupiny letem z Prahy. Já letěla z Londýna, Olinka z Frankfurtu, náš brat Slovák – last minute náhradník Marian to vzal z Bratislavy také přes Londýn a náš průvodce Ondra přiletěl ze svého nynějšího doma ve Španělsku. Z Prahy tak přiletěl Víta, Marta a Magda. Olinka už na ostrově byla o den dříve, tak jsme ji nabrali po cestě pro proviant.

Po skoro hodině v obchodě, kde jsme se zásobili jídlem na cca 3 - 4 dny, jsme konečně vyrazili k první naší zastávce, na kterou se už celá skupina třásla. Po celém dni stráveném na cestách a sezením v letadle už jsme se všichni chtěli protáhnout a otestovat místní stezky. Měli jsme sice proti plánu malé zpoždění, takže jsme na našem prvním zahřívacím výběhu kolem levády malinko zatměli. Naštěstí měla část skupiny čelovky a část si svítila mobilem. Přiběhli jsme příjemně propocení a hladoví a vydali se na hodinovou cestu do našeho prvního základního tábora.

Protože je Madeira ostrov sopečného původu s převýšením od moře až po Pico Ruivo 0 - 1 862 m.n.m jsou zdejší silnice značně klikaté. To se na mě s Martou trochu podepsalo. Po hodině šněrování zatáček jsme vysedly s velikou úlevou a trochu splašeným žaludkem do Madeirksé půlnoci. Z našeho ubytování jsme tak každý den ráno vyráželi na výchozí místo našeho výběhu. Na kilometry to mohlo být třeba 30 a na čas cca hodinu. Na Madeiře holt není kam spěchat. To pro naše výpravy znamenalo brzké ranní vstávaní. To se nám ale vždy vyplatilo a odměnou nám byly přadné hory a stezky které se zadaly k poledni nepříjemně a neprostupně plnit turisty.

První den byl možná logicky naplánován nejdelší výběh zdolávající také největší převýšení. Jak jinak jsem čestně držela poslední místo a ten den mě stál opravdu hodně sil. V duchu jsem si říkala, že pokud budou další dny jen trochu podobné, skončím se silami asi u třetího. Počasí nám toho dne moc nepřálo, na hřebeni jsme byli obklopeni mlhou, fučelo a nebylo nač čekat. Moje a nejen moje nohy zachránila Olinka svou prozíravostí, když s sebou na Madeiru vzala roller. To byla moje spása! K mému překvapení se moje tělo asi po třetím dni na námahu a převýšení adaptovalo a do konce pobytu už mě nohy žádným zásadním způsobem nebolely. I kondice šla poměrně rychle nahoru a tak jsem si výběhy druhé půli zájezdu užívala mnohem více.

Na Madeiře se běhá parádně a určitě bych to každému doporučila. Ondra měl každodenní výběhy dobře naplánované a natrasované ,a tak jsme povětšinou začínali kolem levády a pak stoupali metry k nejvyšším hřebenům a nejednou i Picu Ruivu. Počasí je na ostrově dost nestabilní a změní se vám opravdu během pár minut. I tak bych řekla, že jsme měli vice než polovinu času na trailu krásné výhledy a sluníčko v zádech. S mlhou, větrem a deštěm jsme se poprali s nutným humorem a doma se odměnili horkou sprchou, teplým jídlem a červeným vínem. Velmi oblíbená byla každodenní dokonale uvařená Marianova rýže.

Za mě byl nejkrásnější výběh čtvrtý den. Po techničtějším výstupu až na Pico Grande (1 654 m.n.m) už nás čekal nádherný a nekonečný seběh. Sluníčko se na nás usmívalo, čelo skupiny valilo někde v předu a já jsem tak měla stezku jen sama pro sebe. Užívala jsem si lehkost běhu po vrstevnici a s pozvolným klesáním, kochala se výhledy do údolí a na okolní kopce, fotila kvetoucí přírodu. Stezka sice na čas přešla v kamenný chodník, což nebylo při seběhnu až tak příjemné, na druhou stranu se z něj asi docela dobře uskakovalo početným skupinám německých turistů, kteří byli naštěstí milí a většinou obdivně koukali a fandili. Ke konci probíhala stezka porostem vysokých eukalyptovníků, které v tom teple krásně voněly. Po doběhu jsme si dali tradiční a oblíbený chléb s česnekovým máslem a vydatnou polévku. Všichni jsme tak byli jako každý den po doběhu spokojení a k úplnému štěstí chyběla už jen sprcha.

Jako perlička zájezdu nám byla možnost naživo sledovat ultra maratonský závod přes celou Madeiru. Ostatní si proběhli část závodní trasy s běžci a já po nemoci čekala i s tučňákem v cíli, kde jsem ulovila fotky vítězů. V cíli byl jako první Francois DHaene za 13 hodiny 51 minut. Nojo, holt jiná liga. Vidět takovýhle závod na vlastní oči byl opravdu výjimečný zážitek na konec.

Na závěr bych chtěla říct, že jsem moc ráda, že jsem i přes svou chabou kondici na zájezd jela. Všichni jsme ho zvládli, přežili, odběhli, užili si ho. Sešli jsme se moc fajn skupina lidí a pod Ondrovým vedením jsme si to opravdu užili a jsem mu moc vděčná. Na Madeiru mam určitě v planu se podívat znovu a stoprocentně si sbalím i běžecké boty. Už teď ale vím, že se i moc ráda vydám na další běžecké dobrodružství, dost pravděpodobně s Ondrou, ale i tady, v Anglii.