Po celou cestu z letiště v Keflavíku jsme měli štěstí na milé usměvavé lidi, kteří kroutili hlavou pokaždé, když jsme jim řekli, že se chystáme na Vatnajökull. V létě se tady na ledovce nechodí, tvrdili. Je tam příliš mnoho trhlin. Vyprávěli nám historky o zatoulaných čínských turistech a o několika stovkách dobrovolníků, jež se je bouře nebouře vydali nebojácně hledat. Místní zprávy alespoň jednou za rok odvysílají podobný příběh, říkali. Částečně se vždy uklidnili teprve až poté, co jsme jim přiznali, že ve vaku na lyže máme běžky a v batohu cepín. Přejeli si nás podezíravě pohledem a popřáli nám hodně štěstí. Když jsme cestou na autobus přecházeli půlku Reykjavíku s vrchovatě naloženými krosnami a saněmi na zádech, zpomalovala u nás auta a jeden starý motorkář nám dokonce uznale pokynul. Nabití elánem jsme si dali další pravidelnou pauzu, abychom ulevili ramenům, až o pár metrů dál.

Po příjezdu do Skaftafellu jsme se šli optat místních horských průvodců na sněhové podmínky a vhodné nástupové místo. Odpověděli nám, že na ledovec se chodí zpravidla v zimě. Ihned jsme odtušili, kam konverzace směřuje. Rozhodli jsme se proto získat jejich přízeň informací o našem vlastnictví satelitního telefonu. Taktika to byla úspěšná – pookřáli, pozvali nás do své boudy a začali nám dávat tipy. Pro případ, že zvažuješ také návštěvu tamních končin, podělím se s tebou o dva nejužitečnější: Belgingur a Avenza. Ještě v Reykjavíku dávali místní ruce do ohně za předpověď počasí Vendur. Tu průvodci ze Skaftafellu klasifikovali jako „předpověď pro mámy, aby zůstaly v klidu“ a doporučili nám právě Belgingur. Webové stránky jsou sice jen v islandštině, ale význam slov jako vindur nebo skýjahula si odvodí i našinec a předpověď je to velmi detailní a spolehlivá. Neméně užitečné nám byly také mapy jednotlivých částí ledovce, které jsme si stáhli pomocí aplikace Avenza Maps. Jsou aktuální vždy k poslední zimě a zahrnují podrobné vykreslení trhlin a nebezpečných míst. S jedním průvodcem jsme si padli do oka dokonce natolik, že se nás nabídl vyvézt autem cca dva kilometry za kemp na začátek stezky vedoucí k začátku ledovce. Jelikož se taková nabídka neodmítá, běželi jsme si rychle pobalit věci a za chvíli jsme se už vezli jako králové.

Na vlastní nohy jsme se postavili třetí den po příletu, přibližně patnáct kilometrů od jižní hrany ledovcového splazu Skeiðarárjökull. Vzhledem k tomu, že takřka neustále pršelo a nebe se shůry mračilo, to ale klidně mohlo být kilometrů padesát a nepoznali bychom rozdíl. Obtěžkáni instantními polévkami, ovesnými vločkami a saněmi kráčeli jsme levá pravá plnou parou vpřed. Popruhy se nám zařezávaly do ramen, záda se nám prohýbala. Vzduch voněl deštěm a za celou dobu jsme potkali pouze jednu slečnu, kterou jsme poprosili o obligátní fotografii. Teprve když jsme se na ni podívali, uvědomili jsme si kolik toho s sebou táhneme. Začali jsme se těšit, až si veškerý náklad uložíme do saní, nazujeme si běžky a klasickým stylem posvištíme jako Markéta Davidová.

Po několika hodinách jsme dorazili k ledovci, respektive řece Gígjukvísl, ktera z něj proudí. Vzhledem k našemu nákladu se stával terén čím dál méně schůdným. Rozhodli jsme se proto nosit dále věci po částech. Před soumrakem jsme si našli krásné místo na spaní přímo na břehu a stihli ještě odnést saně s běžkami a vybavením cirka o dva kilometry dále. Ráno jsme neztráceli čas, sbalili si svých pár švestek a vyrazili jsme vyhlížet místo nástupu. Okrajová část splazu připomínala více než cokoli jiného sopečnou pískovnu. Kdyby se nám pod větrem navátým nánosem černého písku nezařezávaly mačky do ledu a bylo pocitově o třicet stupňů více, věřili bychom, že jsme na kanárech. Do zpěvu nám ale bylo i tak, postupovali jsme totiž pomalu vpřed.

Výraz – pomalu – je zde na místě. Rychlost, kterou v našem příběhu představuje, se roztahuje od tempa 2 km/h do 2 km/den. Zprvu se nám dařilo jít vcelku svižně. Trhlin bylo pomálu a my měli svěží náladu, za kterou mohl hlavně zvedající se vítr. V pozdní odpoledne jsme rozbalili stan a zatížili jej sofistikovaně batohy s oblečením, aby neuletěl, a vydali jsme se nazpět pro saně s běžkami. Další den jsme zvolili stejnou strategii, pouze s tím rozdílem, že v husté mlze doprovázené deštěm jsme dohlédli jen na pár metrů před sebe. Trhliny byly čím dál větší a delší, terén se vlnil. Když jsme v podvečer opět postavili stan a vydali se několik kilometrů zpátky pro zbytek výbavy, netušili jsme, že budeme při návratu tolik bloudit. Mlha zhoustla a krajina vypadala na všechny strany stejně. Krom toho jsme, stejně jako celý den, nemohli jít po přímce, ale museli jsme improvizovaně kličkovat mezi trhlinami. Nemít označený bod na mapě pomocí satelitního telefonu, možná bychom stan vůbec nenašli. I přesto jsme poslední hodinu chodili v kruhu, než se nám k němu podařilo proplést.

Ráno bylo deštivé, viditelnost chabá. Postupné přenášení batohů nás už unavovalo, rozhodli jsme se proto naložit vše na saně a zkusit je za sebou táhnout. Led byl sice pořád dost zvrásněný a plný trhlin, doufali jsme ale, že to bude pohodlnější, a hlavně rychlejší než mít vše na zádech. Nebylo. Saně se nám neustále převracely a převalovaly se z homolí. Jelikož jsme byli navázáni na laně vypadaly takové scény následovně: saně se mi kutálí už asi potřetí během deseti minut někam kam nechci, naštvaně se za nimi ohlížím a jdu k nim; v tom momentu škubne druhý konec jistícího lana s Adamem, který mi obratem nadává a zběsile gestikuluje; okřikujeme se navzájem zatímco dávám saně do jejich původní polohy a kývu na Adama, že můžeme jít dál. O pár minut nato čekám až své saně srovná on. Časem nám dochází že tudy cesta nevede, a pokud se máme na mapě posunout kýženým směrem, budeme muset alespoň menší trhliny přeskakovat a saně přenášet. Jdeme na to. Krom toho že nám tímto rozhodnutím klesá tempo, shodujeme se, že je to daleko náročnější než nosit vše na zádech. Suma sumárum jsme se za celý den posunuli o pouhé dva kilometry. Jsme unavení a promočení, těšíme se do spacáků. Po večeři si dopřáváme extra kostičky čokolády a zpíváme si Josefa Zímu. Před spaním ještě stíháme sušit promočené oblečení metodou pozitivní afirmace.

Následující den máme v plánu během dopoledne prozkoumat terén dále směrem na sever a zjistit, jestli bude brzy možné nazout běžky a táhnout saně. Pokud ano, třikrát hurá, pokud ne, budeme to muset zabalit, protože současným tempem by nám přechod ledovce trval cca desetkrát déle, než kolik máme času. Po pár hodinách nadšeného hopsání přes trhliny bez jakýchkoli batohů však bohužel pořád nenacházíme sjízdný sníh a naše sny o napodobení ladného kroku Markéty Davidové berou nadobro za své. Koukáme smutně do dáli, roníme slzy a mažeme rychle zpátky do stanu dříve, než se spustí hustý déšť doprovázený silným větrem, jak předpovídá Belgingur. Je přibližně jedna hodina po půlnoci a já si prdím nevědomky spokojeně do spacáku, když mě šťoucháním probudí Adam se zachmuřeným výrazem ve tváři. Vyndávám si z uší špunty a mžourám očima. Má na sobě veškeré suché oblečení včetně péřovky a stejně se mu klepou zuby zimou. Spacák s limitem do - 8 °C je tady krátký. Adam má smůlu, leží na návětrné straně stanu. Balím ho tedy ještě do dvou termofolií a věrný heslu – padni komu padni – se převaluji zpět na bok.

Po neúspěšném pokusu o přechod ledovce jsme si chtěli spravit chuť výstupem na kopec Hvannadals- hnúkur. Pro jistotu jsme si vybrali normálku, k jejímuž začátku to je z kempu ve Skaftafellu patnáct kilometrů po silnici č. 1. Abychom ulehčili jak mysli, tak nohám, stopovali jsme a něco málo se nám vskutku podařilo ujet autem. Do svahu jsme tedy vycházeli odpočatí. Cesta je to přímočará a technicky nenáročná a my si ji užívali o to víc, že jsme v batozích krom maček a cepínů nesli jenom pár proteinových tyčinek. Přibližně v půli kopce na nás dokonce vůbec poprvé v průběhu našeho ostrovního pobytu vykouklo zpoza mraků slunce v celé své kráse. Užívali jsme si každý krok v triku s krátkým rukávem a představovali si, jak se ještě nakonec domů vrátíme opálení. Idylka se nám zhroutila až těsně pod vrcholem. Byl totiž od zbytku ledovcového plata odříznutý velikou trhlinou, která se nedala obejít. Zkoušeli jsme to zleva i zprava, zvažovali jsme výstup skalkou. Ta byla nicméně hodně drolivá, a stejně jsme s sebou neměli dostatek jistícího materiálu. Nezbývalo než sklopit oči a utíkat zpátky dolů.

Přestože se nám nepovedlo nic podle našich plánů, byl to krásný výlet prosycený vůní deště, ostrovtipem a odérem instantních těstovin. Zjistili jsme, co má na mysli Borge Ouslad, když říká – jedině Gore-Tex. Došlo nám, že ke stanování na ledu člověk potřebuje ledovcové šrouby, protože klasické kolíky v něm vůbec nedrží. A protože nám letní přechod Vatnajökullu přijde pořád jako dobrý nápad, vrátíme se tam příští rok s adekvátní výbavou abychom jej zdárně dokončili.

Děkujeme Robertu Jaworkovi za skvělý článek a přejeme hodně štěstí do dalších pokusů! :-)