Mám zabaleno. Taška má malinko víc než 23 kg, a to včetně packraftu a kompletního vodáckého vybavení. Ještě se rozloučit s kamarády, to bude fajn. Když jsem ráno v den odletu zaspala, říkám si, že to zas tak dobrý nápad nebyl. Nakonec ale přece jen přistávám v 11 večer ve Whitehorse a dobrodružství může začít.

Abych se trochu rozkoukala, vyrážíme v úvodu na kratší výlet s místním kamarádem Joshem. Čekají nás 4 dny na řece Primrose, abychom otestovali, jaké to bude si nést všechno na zádech, včetně lodě, kompletního vybavení, spaní a jídla. Na řece to bude jednoduché, packraft má voděodolný zip, takže všechny věci můžeme jednoduše zabalit do vnitřních útrob lodě. Horší budou přechody po horách.

Abychom se k vodě na Primrose vůbec dostali, musíme nejdříve ujít 37 km. Primrose je krásná, liduprázdná řeka (jako asi všechno na Yukonu, což později zjišťuju) protékající třemi jezery – Primrose Lake, Rose Lake a Kusawa Lake, z kterého finálně vytéká Takhini river, naše cílová řeka.

Celková trasa rozkoukávacího výletu činila 120 km, peřeje na řece dosahují obtížnosti WW III–IV. Potkali jsme jednoho soba, partičku orlů bělohlavých, jednu sovu a bobra. K tomu slunečné nebe, jedno plavání, tři modřiny a velká dávka radosti a štěstí. Přiznávám ale, že přepádlování nekonečných jezer bylo občas náročné, obzvlášť s mým stále trvajícím lehkým jet lagem. Vyrazili jsme hned třetí den po mém příletu. Ale s větrem v zádech to na jezerech šlo, i když jsem si na vlnách občas připadala jako na moři.

Po návratu z Primrose musíme pustit počítače a trochu popracovat, což je s vidinou plánované expedice poměrně náročný úkol. Těším se, až zmizíme skoro na 14 dní mimo svět lidí. Abychom mohli pohodlně nosit všechny věci, Robert vymyslel a vyrobil nosné systémy, vlastně se jedná o batohová záda, na která je možné veškerý náklad včetně lodě pohodlně navázat. Způsoby balení a nošení se s přibývajícími zkušenostmi v průběhu času mění, ale o tom ještě bude řeč později.

Zbývá jen promyslet a nakoupit zásoby, které musí být lehké a zároveň dostatečné. Řešíme to zčásti sušeným Adventure Menu a zčásti si dehydrujeme vlastní jídla. To se pro naši malou partu ukáže jako nejlepší řešení.

Všechno zabalit, vyzvednout kluky na letišti a přejet do Haines Junction, kde po vyřešení formalit s Národním parkem nasedáme na Jarvis River a vyplouváme vstříc (ne)očekáváným dobrodružstvím. Plán je strávit šest dní na vodě. Z Jarvis přes Kaskawulsh River dojedeme na soutok s Alsekem. Malá říčka Jarvis nabírá na síle a objemu, Kaskawulsh je ohromná řeka a Alsek před Lowell Lake je (na mě) už poměrně veletok s pěknými peřejemi, ve kterých se už malinko hůř orientuju.

Lowell Lake je jedno z nejkrásnějších míst na Alseku. Na začátku jezera zkoumáme čerstvé medvědí a losí stopy a stavíme tábor, ve kterém strávíme dva dny. Chceme si udělat výlet na kopec, abychom mohli plnými doušky vnímat krásu ledovce Lowell Glacier a využili packrafty k projížďce mezi obrovskými ledovými krami a prozkoumali ledovec zblízka přímo z vody.

Pevninský ledovec Lowell Glacier si prokousává cestu pohořím St. Elias a čistě modré odlomené ledové kry klidně plují jezerem tak dlouho, dokud se nepromění v průzračnou vodu, která odteče řekou Alsek do Dry Bay, výběžku Aljašského zálivu. Tady si snad každý uvědomí svou malinkatost, obzvlášť v přítomnosti ledových velikánů. A taky si uvědomí, jaká je packraft úžasná loďka, protože jen díky ní si můžu zblízka sáhnout na až 30 m vysoké ledové kry (což je jen desetina ledovce nad vodou) a vnímat neopakovatelné pocity radosti. A navíc slunko a bezvětří, které je tady poměrně vzácné.

Nicméně, alsecký vítr si vyzkoušíme hned následující den, kdy musíme celé jezero přepádlovat. Budíme se do poměrně větrného rána, no, řekla bych spíš dost větrného. Co slovo dost skutečně znamená, poznáváme až na vodě. V ústí jezera se řeka rozlévá do mnoha směrů a já se v protivětru nedokážu udržet ve správném rameni. Díky bohu na mě Robert čeká, kluci už zmizeli. Tak se někde potkáme později, říkám si.

Jakmile se dostáváme do jezera samotného, vítají nás ledové kry. Převalují se na příboji vln hnaných prudkým větrem. Tam nechcete plavat. A vítr stále nabírá na síle. Po několika minutách usilovného pádlování nešťastně zjišťuji, že místo pohybu dopředu couvám. Vítr je tak silný, že ho nedokážu přeprat, přičemž je potřeba po jezeře zdolat osm kilometrů. Tak jo, řešení bude jít po břehu, co mi také jiného zbývá? Realita je bohužel jiná, ani na břehu to žádná pohoda není. Chvíli se snažíme lodě táhnout, nést, tlačit, hledáme jakýkoli způsob, jak se v bahně dostat dopředu (letí mi hlavou, mám zavázané tkaničky na tři uzle, aby mi v tom bahně nezůstaly boty?). Loď je plně naložená, takže to žádný med není. K tomu jsme jednu loď píchli o čerstvě rozlomený kámen. Robert je v klidu, tak já se taky snažím zatlačit slzy a vyčarovat úsměv na rtech.

Nakonec stejně musíme do lodi a pádlovat podél skal, kde budeme snad trochu krytí. Kdyby si mě Robert nepřivázal za sebe a doslova mě nepřetáhl přes největrnější pasáže, asi tam pádluju doteď. Nakonec se setkáváme s Kajmanem i Kejmlem a společně se, já s bahnem až za ušima, smějeme. Pět kilometrů nám trvalo 4 hodiny. Později nacházíme hezký kemp a polévku na ohni máme skutečně za odměnu.

V noci začíná pršet a vlastně až do konce výletu nepřestane. Za deštivého rána sedáme na poslední den na Alseku, čekají nás obrovské peřeje, takzvané Lava Falls severu (kterých se už 2 dny děsím). Ze břehu vlny a válce vypadají menší, na vodě se za Robertem hned od začátku ztrácím. Tu díru, kterou mám objet zprava, najíždím přesně na střed, zázrakem mě obří válec pouští, aby mě nemilosrdně smetla další vlna. Jojo, řeka se mi vysmívá a říká mi: holka, na tohle ještě nemáš. Pro mě to jednoznačně byla zatím nejtěžší peřej na packraftu, ale i tak jsem na sebe pyšná.

Ještě se krátce podíváme na Fischer Glacier, v dešti je všechno v mlze, ale i to má své nekonečné kouzlo. Opečeme tortilly se salámem a na soutoku s potokem Range Creek naše cesta po proudu řeky Alsek končí.

Čeká nás 6 denní přechod přes hory. Začínáme stoupat proti proudu menších řek a potoků. Taktika se mění, chvíli lodě táhneme, často říčky traverzujeme, v lodi i po svých, někdy hodíme loď na záda, každý preferuje jiný způsob. Prší, ale co, máme suché obleky. Za dva dny, po překonání sedla, znovu nasedáme do lodí, abychom se dostali po malém přítoku na řeku Tatshenshini.

Stavíme stany, přístřešek a děláme oheň a večeři. Slavnou řeku Tatshenshini jen pozdravíme, sjedeme zhruba kilometr a následující dny nás čeká přechod po horách, abychom se oklikou dostali k jejím pramenům. Ráno balíme všechny věci do nepromokavých pytlů a vyrábíme batohy. Někdo si nechá věci v packraftu a složí jej do tvaru batohu, jiný si vyrobí „batoh“ po vzoru usárny.

Putování s nákladem nedotčenou krajinou je fascinující, ale náročné. Zarostlý, velmi málo používaný trail brzy mizí a začíná boj s buší, křovinami, bažinami, často těžce prostupnými lesy s popadanými stromy, prostě skutečná divočina. Ráda bych na tomto místě poděkovala losům a medvědům, jejichž (často velmi čerstvé) stopy a prošlapané stezky nám ulehčovaly cestu. A bylo moc fajn, že jsme chodili stejným směrem, za nimi.

Intuitivně si hledáme cestu buší, stejně jako divá zvěř. Často to není přímý směr, ale jediná možná cesta, jak projít hustým pralesem, přes slatiniště nebo skoro neprostupné křoviny. Jsem si jistá, že nás divoká příroda z menší i větší dálky často pozorovala, medvěda ani losa jsme za celou cestu nepotkali, byli před námi bezpečně schovaní. Anebo nás prostě nechali si jít a sami šli svou cestou.

Krajinou jsme nakonec putovali čtyři dny, i když to bylo vzdušnou čarou jen 40 km. Všudypřítomný nekonečný prostor, klid, začínající yukonský podzim a večerní ohně s kluky jsou pro mě jedinečné. Tohle všechno za tu námahu stojí, je to takový balíček radosti a pocitu skutečně prožitých dnů.

Přejdeme další dvě sedla, tentokrát plná jezer, bažin a houštin. Jakmile dorazíme k řece Parton, prodereme se závěrečným křovím. Už se neskutečně těšíme, až naše batohy proměníme na lodě a vyrazíme zase na vodu. Čeká nás finální 12 km sjezd na krásné a vesele peřejnaté říčce k silnici. Tam nám kamarádi nechali naše auto.

Šťastně otevíráme pivo a u přípitku Yukon Jackem nejsem jediná, kdo zamáčkne slzu, že jsme to dokázali. Ještě to ale neskončilo, poslední den si radostně sjedeme horní Tatshenshini, pozdravíme orly bělohlavé a jedeme do civilizace. Poslední noc začalo na horách sněžit a ochladilo se a až teď zjišťuji, že jsme vlastně měli obrovské štěstí na počasí. Taky zjišťuji, že se mi z divočiny ani moc nechce.

Pro mě byl tento výlet jeden z nejhezčích a nejsilnějších. Děkuju vám, kluci, že jste tak skvělí a já mohla společně s vámi začít něco tak výjimečného.

Závěrečné shrnutí: 13 dní, 240 km na vodě, 70 km po svých, zlobila jsem se na vítr na jezeře a byla jsem často dost unavená, jednou jsem brečela, víc nepřiznám. Teď už jsem ale jen šťastná, že jsem to zvládla. Já se sem ještě vrátím!