Když se vysloví Kanárské ostrovy, většina lidí si představí nekonečné davy německy mluvících turistů a přeplněné pláže lidí, kteří jen s velkou námahou překonají práh svého oblíbeného resortu. Přitom je to taková škoda. Kanárské ostrovy, přesněji Tenerife, nabízí svým návštěvníkům velmi pestré prostředí, které na tak malém kousku půdy jen tak někde neuvidíš. Najdeš zde například téměř čtyřtisícové Pico del Teide, a zatímco okolí vulkánu připomíná měsíční krajinu, o pár desítek kilometrů dál se tyčí vysoké borovicové lesy, hluboké soutěsky, mlžný prales a divoké mořské útesy. Pokud bych měl jedním slovem definovat Tenerife, uvedl bych pestrost. A přesně takový byl i náš přeběh.

Nápad na přeběh ostrova Tenerife se zrodil při mé první návštěvě Kanárských ostrovů v roce 2018. Všiml jsem si, že přes všech sedm hlavních ostrovů vede dálková trasa s označením GR 131, která svými parametry – 650 kilometrů a 20 000 výškových metrů – budí respekt. Už tehdy ve mně uzrávala myšlenka přeběhnout si alespoň její tenerifskou část, vedoucí z vesnice La Esperanza do obce Arona. Jelikož se tato dvě místa nenacházejí na pobřeží oceánu, rozhodl jsem se trasu prodloužit z největšího města Santa Cruz de Tenerife až do městečka La Mareta. Obě tato místa jsou snadno dostupná z letiště Tenerife Sur, a v řeči čísel to znamená zhruba 150 kilometrů a 5 500 výškových metrů během pěti dnů.

Během své desetileté praxe v roli průvodce jsem s našimi účastníky zrealizoval celou řadu podobných přeběhů, a tohle je další z nich. Jedná se spíše o běžeckou turistiku s minimální zátěží. Kopce nahoru se chodí pěšky a běží se po rovině a z kopce. Díky spaní pod střechou je postaráno o snídani i večeři, a přes den buď člověk narazí na nějakou fajn hospůdku, nebo čerpá ze svých vlastních zásob, které se dají každý den dokoupit. V běžecké vestě mám tedy sbalené pouze věci na převlečení, pár tyčinek a litr tekutin. Méně je někdy více, a jeden by se možná divil, jak málo vybavení je potřeba k realizaci podobné akce. Nejnáročnější je na tom všem zařídit ubytování a letenku. My letíme přímým spojem z Katovic a cesta trvá zhruba šest hodin. Ačkoliv se v pevninském Španělsku nemění čas, na Kanárech si člověk musí posunout hodinky o hodinu zpět. Sympatické je, že přímo z letiště jezdí přímý autobus do Santa Cruz de Tenerife.

27 km | 1 300 m | 4:00
trasa

Úvodní den přeběhu do velké míry kopíruje poutní cestu Camino de Santiago de Tenerife a už z mapy bylo jasné, že skoro polovina první etapy povede po asfaltu. Je to bohužel daň za to, že člověk startuje z největší aglomerace ostrova. Na druhou stranu je naše pětidenní trasa o to pestřejší a člověk si tak vyzkouší všechny myslitelné povrchy. Nicméně i zde se nacházejí moc hezká a fotogenická místa, ke kterým patří například průchod skalním oknem Cueva Roja (v překladu Červená jeskyně) nebo výhled z okolí vrcholu Hilario (706 m). Poměrně hustě obydlené území má také výhodu v hojném počtu restaurací a barů. Není tak problém se v polovině trasy zastavit na půllitr zlatavého moku nebo si dát něco na zub. Odpoledne dobíháme do vesnice La Esperanza, kde trasa GR 131 oficiálně začíná.

31 km | 1 400 m | 5:00
trasa

Nemůžu se dočkat, až se naplno rozběhneme provoněnými borovicovými lesy, kterými je Tenerife proslulé, a druhý den přeběhu přesně naplňuje má očekávání. Prvních pár kilometrů klušeme dřevěnou štěpkou a noříme se do husté zeleně. S přibývajícími výškovými metry nízké stromy ubývají a nebe zahalují větve kanárských borovic. Ty jsou extrémně odolné proti suchu díky schopnosti zachycovat vlhkost z mlhy jehličím a regenerovat se po požárech. Mají tlustou kůru a epikormické pupeny, které se aktivují po poškození kůry stromu. Požáry jsou zde na ročním pořádku a skoro polovinu dnešní trati narážíme na ohořelé zbytky stromů. Od poloviny trasy už vidíme majestátní siluetu sopky Pico del Teide, která nám naznačuje, co nás čeká následující den. Těžko odolat!

36 km | 1 800 m | 5:30
trasa k lanovce
trasa z vrcholu Pico del Teide

Úvodních 12 kilometrů třetího dne pokračuje ve včerejším duchu – nekonečné borovicové lesy se šiškami velkými jako dlaň musí uchvátit každého milovníka přírody. Postupně však stoupáme z vysokých lesů na náhorní plošinu, která připomíná povrch Marsu. Fouká silný vítr, slunce pálí a měkoučké jehličí střídá kamenito-písčitá podložka. Pohled vzhůru přitahuje nejvyšší španělská hora Pico del Teide (3 715 m). Na její vrchol se dá dostat lanovkou nebo pěšky. Ačkoliv je druhá varianta lákavější, musíme zvolit lanovku (24 EUR za jednosměrnou cestu). Naším cílem je úspěšný přeběh celého ostrova, a pokud bychom se chtěli vydat na vrchol v pozdějších hodinách, mohli by nás strážci parku vrátit zpět, což by nám mohlo narušit následující etapy. Navíc k výstupu na vrchol je potřeba permit, který je sice zdarma, ale bývá vybookovaný dlouhé měsíce dopředu a na místě ho již nelze získat. Zajímavostí je, že při východu slunce vrhá sopka stín až do vzdálenosti 200 kilometrů – nejdelší stín na světě. Od úpatí na dně oceánu měří hora 7 000 metrů, což by z ní dělalo 3. nejvyšší vulkán na světě. Wow!

4. Den přeběhu: Parador de Las Cañadas del Teide - Arona

32 km | 800 m | 4:00
trasa

Včerejší seběh z Pico del Teide je v nohou znát, takže si ráno dávám na rozehřátí procházku v Los Roques de García. Tato skupina bizarních skalních útvarů je ikonou Španělska a skalní jehla Roque Cinchado byla kdysi zobrazena i na španělských bankovkách. Je považována za symbol ostrova, na který jsou Španělé patřičně hrdí. Protože je podzim, je třeba brát v úvahu loveckou sezónu muflonů. Národní park Teide bývá některé dny dopoledne uzavřen pro turisty. Máme tu smůlu, že lov začal právě dnes, a na stezku se taj dostáváme až po 14. hodině. Porušovat nařízení se nevyplácí, protože místa lovu jsou hojně střežena a hrozí nemilá pokuta. Největší převýšení dne zvládáme hned ráno při výstupu na kalderu sopky ve výšce 2 380 metrů. Pak následuje má nejoblíbenější část přeběhu – oblast Arenas Negras (Černé písky), kde člověk sbíhá jemnými sopečným pískem. Stejný podložka také tvoří okolní lesy a po včerejší kamenné podložce se jedná o příjemné zpestření. Osvěžujeme se v malebné vesnici Vilaflor a do cíle naší trasy dobíháme až po tmě. Jedná se o obec Arona, kde trasa GR 131 oficiálně končí. Ne však pro nás, protože my jsme si dali za cíl začít i skončit u pobřeží Atlantiku.

16,5 km | 220 m | 2:20
trasa - kratší varianta
trasa - delší varianta

Trasa posledního dne není pevně daná a nabízí celou řadu možností. Člověk se může vydat nejkratší možnou variantou o délce 16 kilometrů a většinu trasy absolvovat po asfaltu, nebo si poslední etapu protáhnout a navštívit přírodní rezervaci Malpaís de la Rasca s drobným vrcholem Montaña Grande (150 m). V našem pelotonu bohužel už není nálada na delší variantu, takže využíváme kratší trasu a ušetřený čas věnujeme průzkumu ostrova. Půjčujeme si auto a navštěvujeme jeden z největších španělských chrámů – Baziliku Panny Marie Candelarie. Také se jedeme podívat na emblematickou budovu Auditorio de Tenerife, a co by to bylo za dovolenou, kdybychom se nešli vykoupat na pláž? Vamos a la playa! Kam jinam v okolí Santa Cruz než na pláž Las Teresitas, která je zde jako jedna z mála písčitá díky dovezenému písku ze Sahary?

Závěrečný den jsme si ještě zajeli podívat na vyhlídku nad soutěskou Masca a po krátké procházce, koupačce a nákupech suvenýrů jsme se pomalu vydali směrem na letiště. Každá zábava jednou končí a nám nezbývá než z letadla naposledy zamávat nejvyššímu vrcholu Španělského království. Bylo mi tu dobře a jsem vděčný, že žijeme v době, která cestování přeje. Nicméně je čas zvednout kotvy a začít plánovat další běžecká dobrodružství.