Just one person! Aneb výlet do tajů rumunské duše, na který jen tak nezapomeneme.

Všechno to začalo v Expediční klubovně. Vlastně ne, to bych trochu předbíhala. Všechno to začalo jednoho krásného dne, kdy jsem zcela vyčerpaná spolu s dalšími dvěma kamarády nastoupila do busu po právě dokončeném treku Alta via 1 v Dolomitech. V autobuse koukám, zmeškané hovory a zpráva. Píše mi nějaká Míša z Rockopointu. Říkám si, co je to za spam, načež mi to dojde…Volám zpět na neznámé číslo a Míša mi vesele sděluje, že jsem vyhrála účast na výpravě s Expedition Clubem do Rumunského Retezatu. Míše se omlouvám, že jsem byla nedostupná, protože jsem byla v horách, a ještě v pohorkách a s batohem odpovídajícím stavu po pětidenním treku šťastně potvrzuji další výpravu, která bude už za tři týdny. A přemýšlím, jak to zase vysvětlím v práci.

Den 0
Na test dostaneme na výběr boty Garmont, které si následně vyzvedneme v Rock Pointu. Nestíhám je prochodit, tedy první prochození podstupují až cestou na Hlavák v Praze a následně trasou z brněnského nádraží do Expediční klubovny. V kavárně Expediční klubovny nevidím nikoho, kdo by vypadal, že se chystá na výpravu. Zavolám tedy Páje, velitelce naší výpravy, která mi sdělí, že se všichni uchýlili nahoře, protože dole je hrozné vedro. To potvrzuji a splavená mířím ještě o patro výš. Rozebíráme si stany a v půl jedenácté, tj. přesně na čas se přemisťujeme k expediční dodávce. Část party ještě jede přeparkovat auto na parkoviště k Mekáči, kde je máme nabrat. V poloprázdné dodávce si děláme srandu, že už nás vezou na orgány (obava, kterou vyřknula maminka jedné z dalších účastnic, která také vyhrála a zdálo se jí to neskutečné). Ať je to, jak chce, zatím to vypadá, že nás povezou všechny, protože vyzvedáváme zbytek posádky a vyrážíme směr Rumunsko. Vedoucí výpravy Pája, osazenstvo z Rock Pointu a tři výherkyně včetně mě. Jedeme na noc, což znamená nějak se naskládat po cestě dodávkou hlavama nohama rukama přes sebe. Ze začátku je v dodávce rušno, ale postupně všechno utichá do spánku (s výjimkou řidiče, samozřejmě, kteří se střídají. :-)

Den 1
Nad ránem dorážíme do městečka Deva, kde nás probere sluníčko a ranní chladný větřík. Vyrážíme na ranní kávu do příjemné kavárny, kde je po ráno rušno. Sledujeme ranní cvrkot a přemýšlíme, jaktože Rumuni mají po ránu čas vysedávat v kavárně (například velmi vyzdobená žena a postarší pán). Je přece středa! Za pultem obsluhuje sympatický týpek, který je chudák na vše sám, protože se kolega opil a zapomněl přijít do práce, jak nám sdílně vysvětluje. Ale zvládá to bravurně, takže kávu dostanou všichni a po půlhodince ranního probouzení pokračujeme do směnárny na náměstí. Nejdřív si myslíme, že jich je víc, ale je to jen jedno okénko, kde si paní neurčitého věku povídá s někým venku a když dorazíme, vysvětlí nám, že máme jít postupně do dveří. Tváří se velmi přísně a svou hláškou, kterou nás uzemní, když se nahrneme kolegiálně spolu do dveří: „One person!“ dává vznik mottu našemu výletu. :) Stahujeme uši a jdeme tedy poslušně po jednom a postupně vzdáváme snahu o pozdrav, ne-li úsměv, který drsná Rumunka odmítá opětovat. Později možný prapůvod drsné povahy Rumunů pochopíme, ale o tom až dále. Nasedneme do dodávky a vyrazíme na krátký výlet ke hradu, kde je krásný panoramatický výhled na celou vesničku pod námi a okolní pohoří. Pája nám předčítá historii k tomuto místu, někdo pozorně naslouchá, někdo jako já poletuje po okolních hradbách a fotí si výhledy. Cesta dolů je mnohem rychlejší než nahoru, a pak opět vyrážíme, abychom navštívili Corvin castle. Jedná se o jeden z největších zámků v Evropě a zároveň jeden ze sedmi divů Rumunska. Obdivujeme impozantní stavbu zvenčí a po vzájemné shodě, že na dvouhodinovou prohlídku se teď necítíme, se odebereme na oběd. Pája má opět v rukávě tip na místní pizzerii. Sedáme si ven na zahrádku a na obsluhu čekáme trochu déle, tak zatím hádáme důvod, jestli je to proto, že vypadáme nebezpečně, nebo se uvnitř dohadují, kdo nám donese menu a bude chtít mluvit anglicky. Servírka konečně přichází se svou bravurní angličtinou a my si objednáváme. Někdo zvolí pivo, někdo colu, k jídlu zvolíme polévky nebo pizzu. Hlavní hvězdou menu se stává Gyros pizza, kterou si dává Mája. Takže rumunskou specialitu bychom už měli. :-)

Co se týče treku, dnešní den bude trochu kratší. Pája nám popisuje trasu prvního dne s tím, že prý někdo ji šel dvě hodiny a někdo šest, což jí dodává určitý nádech mystična. Která varianta asi čeká nás? Přejíždíme do vesničky Rausor, kde ještě u dodávky přebalujeme krosny, a pak už vyrážíme vstříc dobrodružství. To začíná dole pod sjezdovkou, vydáváme se tedy rovnou vzhůru do kopce. Čeká nás nečekané brodění blátivou rozbagrovanou cestou, kde se snažíme udržet na trase, která se trochu ztrácí pod kopci nahromaděné hlíny. Důša, člen výpravy, který vyráží na podobný trek poprvé, se s tím pere statečně a drží tempo se skupinou. Honza alias Krabík, zkušený horal, se k Důšovi otáčí a srdečně hlásá uprostřed brodění se blátem nad vesnicí: „Důšo, tak vítej na treku!“

Krajina stoupání do kopce se pomalu mění, dostáváme se do lesa a na louky, kde se před námi pomalu otevírají krásné výhledy na okolní hory a podzimně zbarvené stromy. Do kopce si pěkně mákneme, není to zadarmo, ale stojí to za to. Poté opět spadneme do lesa a fotíme se u mostu přes řeku s krásnými vodopády Cascada Stanisoara. Strávíme tady tolik času, až z toho ještě uneseni okolní scenérií zapomeneme přejít a pokračujeme chvíli jinou cestou (než nás Pája zkušeně vrátí na trasu). Nakonec v podvečer úspěšně dorazíme k našemu dnešnímu nocovišti – areálu s několika opuštěnými starými chatami (z nichž nápis na chatě Pietrele nám připomene, že jsme už ve 1480 m) a zamčeným WC. Zamčené prostory nás netrápí, protože tu máme několik přístřešků s posezením a spoustu travnaté plochy na rozestavění stanů a také říčku, kde si můžeme nabrat vodu. Stavíme stany a postupně se shlukujeme pod přístřeškem na večerní vaření – právě včas, když začíná pršet. S holkami výherkyněmi máme stan pro tři a zjišťujeme, že jeden vchod se nám podařilo postavit přímo u exkrementů neznámého tvora (ani jedna z nás není expertka na jeho identifikaci). Nicméně, Soňa statečně přijímá flek z této strany a já odhazuji dárky na uvítanou do nedalekého křoví. S výjimkou toho ale máme moc hezký plácek. Všichni jsou znavení po dlouhé noční cestě, takže už kolem osmé postupně uleháme do spacáků.

Den 2
Je to až neuvěřitelné (obzvlášť pro mě), ale skutečně jsme vydrželi spát někteří i 10 hodin! Výjimkou je Krabík, který jako otec od rodiny už byl nachystaný ráno jet rozvést děti do školky. Ráno nás probouzí sluníčko, které se zatím nesměle schovává za horami okolí údolí s naším nocovištěm, vaříme kaše k snídani, balíme stany a připravujeme se na další den. Čas máme, a tak se přístřešek ještě na chvíli mění na dámský beauty salon, kde Mája, odbornice na zaplétané copánky, vytváří nový outdoorový účes i Páje. Ať nám to na tom treku sluší, no ne! Vyrážíme lesem a hned v úvodu nás čeká kopec, tak se hned po ránu hezky probereme. Les je krásně malebný, okolí cesty zdobí pohádkový zelený mech, zkrátka pastva po oči i pro duši. Přeskáčeme po kamenech několik říček a dostáváme se ven z lesa na mýtinku s chatou (tentokrát obydlenou), kde si dáváme svačinu a chytáme první signál, někteří vyřizují komunikaci s domovem nebo první nezbytná storiečka. Pán z chaty nám nabízí pivo nebo občerstvení, které s díky odmítáme, neb máme batohy plné zásob a každý gram dolů se hodí. :-) Pokračujeme dále a terén se postupně zvedá, až se dostáváme na širokou pláň se zlatavou vysokou trávou, kolem které se majestátně zvedají vrcholky rumunských hor. Scenérie je to opravdu nádherná, posilňujeme se u potůčku kochajíc se výhledy a pak už vyrážíme do kopce, vstříc nejvyššímu vrcholu Peleaga (2509 m). S postupujícími hodinami je na sluníčku větší teplo, za což jsme rádi, ale do kopce se začínáme pěkně potit. Vystoupáme do prvního hřebenu a odměnou je nám výhled na jezero Bucura, kde všichni nadšeně fotíme a kocháme se výhledy na všechny strany. Čeká nás další stoupání po kamenitém terénu, no, nejvyšší vrchol přece nemůže být zadarmo. Začínáme chápat tvrdou povahu Rumunů, která dost možná má co dočinění s kameny, které všude v horách musí zdolávat. Překvapuje náš malé množství lidí, které potkáváme – kromě dvou Rumunů dnes na vrcholu a pár dalších lidí po cestě jsme na trase téměř nikoho nepotkali.

Konečně se dostáváme na vrchol, kde vesele natáčím video ve smyslu „Už jsme tady!“, načež se dozvídám, že tohle teda ještě ten vrchol není. :-) No nevadí, tak tedy pokračujeme dále do kopce. Poté dosahujeme vrcholu a výhled do všech stran z vrcholu Peleaga stojí za to! Opět svačíme, kocháme se a užíváme si sluníčka, které nám dnes opravdu přeje. Nechybí ani tradiční focení s vlajkou Expedition clubu. :-) Poté nás čeká sestup do údolí k jezeru Bucura, na které jsme předtím koukali z výšky a kde nás čeká druhá noc. U jezera jsou postavena závětří pro stany, která, jak později zjišťuji, stavěli před víc než deseti lety moji kamarádi. :-) U jezera je i chata, kde se dá přespat, nicméně místo přenecháváme Rumunům kouřícím před chatkou a jdeme stavět stany. U jezera jsou také dvě toalety, spodní u místa pro stany, které chybí dveře a kterou Soňa okomentuje slovy, která bych zkrátila na „To nechceš.“ Nicméně horní toaleta je v pořádku, i když šlapací s přidržováním o lana, což pro nás ženy představuje nadlidský úkol, jak se záhy shodneme. :) Prostorů pro stany se závětřími je opravdu hodně, kromě nás tu jsou ale jen další dva nebo tři stany. Z kamenů tu jsou postavená i „posezení“, kde si uvaříme večeři. Jdeme opět brzy spát, já ještě neodolám a zamířím na nedaleký kopeček, kde se kochám oblohou, která se postupně obsypává hvězdami, a výhledem na svítící stany u jezera. Poté přicházejí mraky a jdu také spát.

Den 3
Po krásném slunečném dnu nás čeká deštivý den. Od „našeho“ jezera ale vede tolik tras, že je z čeho vybírat, podle toho, jak se počasí vyvine. Déšť měl původně přijít až okolo poledne, ale vzhledem k tomu, že nás překvapí už ráno u balení stanů, patrně změnil názor. S ještě napůl sbalenými stany přebíháme k chatě, kde si děláme snídani a žasneme nad jejím vybavením, protože kromě nádobí a příborů tu nacházíme i cibuli a další ingredience na vaření, které však k přípravě našich kaší nevyužijeme. ;) Z terasy chaty pozorujeme průtrž a díváme se směr naše zvolená trasa, kde se nad horami tvoří další dešťové mraky. Déšť nicméně ustává, tak balíme a vyrážíme na trasu. Čeká nás dlouhé stoupání po kamenitém terénu, které nám postupně zpestřuje další déšť, takže variantu trasy nakonec měníme na kratší. Výstup na vrchol po kamenech se zdá nekonečný a na vrcholu nás za odměnu čeká další déšť a poté dokonce kroupy, abychom na to jen tak nezapomněli. :) Poté začneme klesat opět dolů, mraky se trhají a před námi se rozprostře krásné údolí s dalším jezerem a chatou, kde dnes budeme spát. K jezeru dorážíme už po poledni a vzhledem k předpovědi přemýšlíme, že dnes nepostavíme stany a budeme spát v chatě. Ta nabízí krásná kamínka a vrchní prostor na spaní, kde se pohodlně vyspí odhadem tak 10 lidí (nakonec tam spalo 11 a bylo to taktak, ale o tom dále). Neprší, tak vyrážíme na dřevo, abychom doplnili stávající zásoby a nechali také něco po nás.

Během odpoledne se počasí stále střídá, chvíli nás překvapuje sluníčko a pak zas déšť. Topíme v chatě, sušíme věci a hrajeme Bang, který má Pája prozíravě s sebou. Poté, co spolu s ostřílenou Májou všechny postřílí, postupně děláme večeře, užíváme si útulný večer na chatě a připravujeme si spaní na půdě. Když si večeři konečně dělám i a zamířím si na chvíli užít podvečerního skorosluníčka před chatu, kde se vezmou tu se vezmou na chatě dva Rumuni, překvapeni naši početnou společností. Následně nám jejich překvapení oplatí oznámením, že jich bude asi osm. Vyklízíme tedy prostor a přesouváme se do horního patra, abychom jim nechali spodní část s kamny. Rumuni hlásí, že později dorazí dvě ženy a že je na spaní pošlou k nám nahoru, protože dole tolik prostoru není. V našem horním azylu zatím probíhá podvečerní fyzio-program, kde nás členka výpravy Mája, která studuje fyzioterapii postupně láme a uvolňuje naše zatuhlé svaly. Je to moment čiré vděčnosti i vzdechů a Mája ukazuje, že je pravý člověk na svém místě. Dole se mezitím rozjíždí rumunská party, která je následně obohacena maďarštinou. Pestré národnostní i věkové složení skupinky nás zaujme a marně se snažíme rozklíčovat jejich vzájemné vztahy. Čekáme, jak moc se party rozjede, nicméně ač to vypadá na dlouhý hlučný večer, za necelou hodinku už slyšíme kroky k nám do horního patra, kde jsme mezitím zhasnuli. Dle hlasů poznáváme (a především Soňa, která spí na kraji), že se jedná o dva Rumuny - tedy dívky se k nám buď bály, nebo byly přehlasovány. Nicméně chata postupně utichá a jediné, co nás během noci budí, je naše postupné přebíhání mezi karimatkami při courání na noční toaletu.

Den 4
Ráno se budíme brzy. Soňa hlásí noční zážitky se sdílením karimatky s jedním z Rumunů, který si v podstatě lehl na zem a postupně se jal přesouvat na její lože. Holt kvalitní Thermarestku se občas nevyplácí mít, hrozí, že si ji oblíbí i vaši sousedi. Naši spoluležníci už se také budí a chystají na výlet po okolí s tím, že se pak vrátí na chatu. V přízemí se rozprostírá rumunsko-maďarský catering s obrovskou zásobou jídla, že si říkáme, jestli mají v těch batozích vůbec nějaké oblečení. Nevypadá to, že by se chystali v blízké době vyrazit na tu jejich 25kilometrovou štreku, o které mluví, ale jsou to národy z oceli, tak určitě vědí, co dělají. My se snažíme dohledat poslední kousky našich věcí, které se nám smísili během včerejšího přesunu do horního patra, a poté vyrážíme na naši dnešní trasu. Cílem je pověstný vrchol Retezat (2482 m). Byli jsme už výš, takže nás to nijak nestresuje. Cesta začíná mírným stoupáním po trase, po které jsme včera spadli do údolí. Užíváme si výhledy, které jsme včera v dešti a mlze neviděli, takže je to pro nás v podstatě nový zážitek. Hory opět hrají všemi barvami a v kombinaci s převalujícími se mraky tvoří krásnou scenérii. Následuje krásná cesta po vrstevnicích, kde se nám rozprostírá výhled na několik jezer (protože jezer není nikdy dost!).

Ale aby to nebylo tak jednoduché, terén se opět zvedá a následuje nenáročná ferrata, resp. železné lano, o které se pro jistotu zapřu a následně zjistím, že se mi povedlo „otřít“ se o roztřepený konec drátu. K*vadrát! Říkám si, ale dobrý, nic se neděje. Následně ale zjistím, že děje, protože z nenápadného škrábnutí se mi začne hrnout krev. Pája, jako správná vedoucí výpravy mi hned nabízí pomocnou ruku, že mi to vydesinfikuje a zalepí. Já jí odvětím, že v pohodě, že už to vydrží, než dojdeme na místo v závětří, kde si plánujeme dát dnešní oběd. Nicméně Pája jde za mnou a poté, co za sebou po cestě začnu nechávat krvavé stopy, které by mohly vyděsit kdekoho s bujnější fantazií, si tedy sednu a Pája mě luxusně ošetří.

Doháníme ostatní, dáváme oběd, a poté nás už čeká výstup na vrchol Bucura (2 433 m) a slibovaný Retezat (2 482 m). Není to ale rozhodně zadarmo. Cesta je po kamení a za každým kopcem kamení následuje další kamení. Drsná povaha Rumunů opět dostává vysvětlení. Pod Bucurou necháváme batohy a vyškrábeme se nalehko. Tady potkáváme další skupinku lidí a uvědomíme si, že je sobota, a hory tím pádem nebudeme mít sami pro sebe. Na vrcholu je hezké závětří, fotíme výhledy a postupně se po kamenech zase sešplháme dolů. Následuje výstup na Retezat, kde už si batohy musíme vzít s sebou, protože po zdolání vrcholu půjdeme dolů jinou cestou. Kameny nám opět nedávají nic zadarmo, cesta je ze začátku hravá, ale pak už tak trochu nekonečná, jak se musíme soustředit na každý krok, který uděláme, abychom neskončili nohou mezi kameny. A pak konečně! Je to tady! (Spoiler alert, nečtěte vy, kdo máte rádi překvapení :) Nicméně, možná byste to měli vědět. Dostáváme se na plácek těsně pod vrcholem a zjistíme, že jsme se dostali do turistického cíle, navíc je ta sobota a vrchol s křížem je podobný focení na Machu Pichu (ok, zas tak hrozné to není, ale lidí je tam dost :). Část z nás se tam statečně vydává, protože jít Retezat a nevyfotit se na Retezatu, to by mohla být životní chyba. Nakonec jsme rádi, a tak my výherkyně dokážeme i čelit otázce rockpoinťácké Máji, která nás začne nepřipravené na vrcholu vyvzpovídávat do videa.

Výstup splněn, čeká nás tedy už “jen“ cesta dolů! Hmm. Ale ani ta není zadarmo. :) Příkrý sestup po kamenech je výzvou pro nejednoho ostříleného horala a opět prověřuje naši pozornost (nekoukej na ty výhledy, nekoukej, pod nohy koukej!). Cesta dolů je opravdu dlouhá a kameny jsou nekonečné. Poté se na chvíli zastavíme na idylicky podzimně zabarvené mýtince, kde na sebe vzájemně počkáme a vypravíme se do lesa, kde nás opět uvítají další kameny. Ty nakonec postupně ustupují a vystřídají je kořeny. A pak zas kameny. Přemýšlím, o čem se nám dnes všem asi bude zdát. Nicméně závěrečná cesta lesem je opravdu pohádková, zdobí ji opět mechové koberce a prosvítající sluneční paprsky mezi stromy.

A je to tady, konečně dorážíme do cíle, zpět do vesničky Rausor, kde máme zaparkovanou dodávku. V plánu je odměnit se pivem a dobrou večeří v nějaké místní hospůdce a ideálně někde okolo najít místo na spaní. Není moc na výběr, ale to nakonec vůbec nevadí, protože nás pohostí skvělá lokální restaurace patřící k penzionu. Dáváme si speciality z dnešního menu, kde paní nejdříve proškrtá polovinu věcí a snaží se nám vysvětlit, co dnes (ne)mají v nabídce. Na výběr je ze dvou polévek a pak řízek smažený nebo přírodní, s hranolkami nebo rýží (rýži jsme původně pochopili jako hlavní jídlo, ale jedná se o přílohu – zeleninové rizoto). Odvážnější si dali rýži k řízku. Očekávaná „chudá“ nabídka se ale následně promění v hostinu, kdy se náš stůl zaplní mísami s polévkami, pečivem, krájenou cibulí, pálivými papričkami a zakysanou smetanu. Každý si to namíchá dle své libosti a pak si postupně připravujeme půdu pro otázku místnímu majiteli, který si večer zpestřuje sklenkami s mokem neznámého původu: Můžeme si postavit stany nad vaším pensionem? Pán se tváří překvapeně a spíš se omlouvá, že nám nemůže poskytnout víc, a ještě nám na plácek posvítí. Postavíme stany, někteří si ještě dávají pivo, čaj nebo místní koblihu (která je nesmírně dobrá!) a postupně se odebíráme do stanů.

Den 5 – cesta domů
Cesta zpátky je dlouhá, ale máme tak alespoň čas vstřebat všechny zážitky. Na rozloučenou s Rumunskem se ještě stavíme ve stylové burgerárně, kde utratíme zbytek leí. S uspokojenými chuťovými pohárky se vydáváme na cestu do Brna a dále do svých domovů.

Co bych řekla na závěr? Celá expedice trvala to sice „jen“ šest dní, ale byla tak nabitá zážitky a navíc se skvělou partou, že myslím, že bude dlouho na co vzpomínat! Nezbývá, než poděkovat Rockpointu a Expedition Clubu za povedenou výpravu a budu se těšit třeba zas někdy příště! 😄